Kdyby se nad prvním albem kapely Symphonity, nazvaného „Voice From The Silence“ v době jeho zrození zjevily tři sudičky, klidně se mohlo odehrát následující. První z nich se naklonila nad postýlku, zlehka jej pohladila a pronesla: „Jména lidí, kteří se na tobě budou podílet, sama otevřou leckterá vrátka. Čeká tě velká budoucnost.“ Druhá sudička se spokojeně usmála: „Přitažlivost tvých tónů bude fungovat jako magnet, tvoje melodie budou patřičně chytlavé, čeká tě velká budoucnost.“ Třetí sudičce nadšeně svítily oči: „Tvůj potenciál přesahuje hranice českého království. Čeká tě velká budoucnost.“ Jak už to tak bývá, v tu chvíli vrzly dveře a zjevila se čtvrtá sudička. Ta zlá. Chvíli bezradně přešlapovala a pak rozpačitě prohodila: „Tssss, power metal, jsou hranice, které nepřekročíš. Nic originálního, všechno už tady bylo“. Ostatní tři ji pobaveně sledovaly. „No, oni i ti lidičci jsou už krapet profláknutý…“, mumlala si do hábitu, když se šourala ke dveřím. Tam se ještě naposledy otočila, v očích jí zasvítilo a naposledy prskla: „Tak ať tě nezapomenou srovnávat s poslední Salamandrou…“
A tak to vezměme po jednotlivých sudičkách. Bylo by nefér vypočítávat jména a nezačít kmenovými členy. I když ono je to vlastně relativní, Symphonity vydávají svoje první album a název skupiny začal probleskovat (pokud mě paměť nemýlí) teprve v loňském roce. To si původní Nemesis (tak jako téměř pokaždé, když došlo na toto jméno, upozorňuji: neplést s ostravskou deathovou úderkou), kteří za svojí éru vydali jediné, nicméně hodně ambiciózní dílko „Goddess Of Revenge“, změnili své jméno na současné Symphonity. Ze sestavy, která stvořila toto album, však v Symphonity dnes figuruje již pouze kytarista a producent Libor Křivák. Ještě před změnou názvu se přidal basák Tomáš Čelechovský, klávesák Ivo Hofmann a první ze symphonických (v době svého příchodu ještě ne tak proslavený) účastníků „hudební ligy mistrů“, bubeník Martin Škaroupka (v současnosti Cradle Of Filth a díky tomuto působišti bývá v řadách Symphonity uváděn pouze jako host). A pak, při přípravě nového alba, došlo k zásadnímu kotrmelci. Překvapivý odchod pěvce Viléma Majtnera, změna jména kapely a úlovek z největších. Olaf Hayer, zpěvák známý z kapely Dionysus, či ze své spolupráce na sólových počinech Lucy Turilliho. Do třetice hvězda ze světové oblohy, Sascha Paeth, power-speed metalový všudybyl (čtvrtá sudička si mne ruce…) mixoval nahrávku „Voice From The Silence“. Na to, aby jeden začal větřit kvalitu, už není potřeba nic dodávat.
I když to bude znít jako fráze, neodpustím si to. Pro příznivce orchestrálně laděného power metalu je „Voice From The Silence“ povinnou četbou. Nebo minimálně skvělou příležitostí vychutnat si nadýchané rychlostní hymny v perfektním provedení. Především na nich (a na všech ostatních tradičních melodicko-rychlostních aspektech) je deska založená. Nemá cenu odkazovat na největší chytlavky, každá z rychlovek má svojí atmosféru i stoprocentní provedení. Milovníci sborových zpěvů, kytarových i klávesových sól si přijdou dokonale na své. Dojde i na decentní využití mistra Mozarta (výpravná „Evening Star“). Ze sprinterské dráhy vybočí stěžejní „tichostní“ triptych, mohutná, volnější „In Silence Forsaken“, ohraničená jemnými klavírními pasážemi a patetickou recitací. Navrch bych rád zmínil ještě uvolněnou dvojjazyčnou bonusovku „Anyplace, Anywhere, Anytime“ (původně duet Neny a Kim Wilde). Milé odlehčení a neposedná myšlenka na to, zda třeba kluci někdy nezlomí Olafa na češtinu :-).
Pokud by snad chtěla čtvrtá sudička připomenout, že odkazy na historicky podmaněná území (Stratovarius, Helloween, …) lze snadno objevit, můžeme na obranu použít stokrát omletý fakt, že to podstatné již sice bylo nadefinováno, ale hlavně záleží na tom, jestli se tomu podaří také vtisknout vlastní ksicht. A to se Symphonity spolehlivě daří.
Co třetí sudička? No zdá se, že v tuzemských nalezištích se podařilo odhalit parádně bohaté ložisko kvalitního power-speed metalu. Pominu-li jazykový handicap jednoho z mých tipů, nacházím v Symphonity už čtvrtý domácí (no, já vím, v tomto případě je mávání českou vlaječkou lehce zpochybnitelné…) spolek, ve kterém vězí zatraceně silný potenciál. Sice u mě osobně vede o prsa čínské atletky trošku košatější poslední album Salamandry, ale zejména s ohledem na věštbu první sudičky věřím, že naše začleňování se do rovnoprávné Evropy by se mohlo brzy odehrávat i v rovině hudební (potažmo power metalové). A Symphonity by v tom mohli sehrát hodně důležitou roli.
|
