Tak nám vypukla letní festivalová sezóna. Ač mě obvykle toto slovní spojení nechává více méně v klidu, letos jsem si – nejen proto, že se konala jen skok od mého hnízda - první open airovou příležitost nemohl nechat ujít. Na královéhradecké letiště se sjela pětice Satch, Sebastian, ABBand, Citron a U.D.O. (doplněná o motorkářské šílence Petra Kuchaře a Ondru Zárubu, nezbytnou ikonu Ozzáka, ohňostroj i zřejmě neplánovaný svatebně únosový vstup) a kdybych měl z každého večírku odcházet tak nadšený, jako z Metalomanie, tak se snad na stará kolena rozhoupu obrážet podobné akce pravidelně. Dění na pódiu skvělé, pořadatelsky zvládnuté na jedničku s hvězdičkou, vychytaný zvuk, skvěle nasvícená závěrečná show, prostě tipťop.
Opět se potvrdilo (u mě už osvědčené) čím blíž, tím později… Z tohoto prostého důvodu jsem prošvihl otvírací set kapely Satch a na letiště dorazil až s úvodními tóny kapely Sebastian. Kluci měly tři dost zásadní nevýhody. Za prvé hrací doba, za druhé neokoukanost a za třetí následující program. Teprve scházející se lidičci (má cenu se ještě hroutit nad ne zrovna slavnou návštěvností?) i tak vytvořili poměrně příznivou atmosféru, Sebastian v duchu následujících akvizic sice důkladně zamířili do historie a větší část jejich setu (pokud jsem dobře pochytil komentáře kapely) pocházela ještě z minulého století, z dob předreinkarnačních. I tak jsem nějaký hmatatelný rozdíl mezi historií a novinkami nenašel. Připouštím, že jakási nevýraznost Sebastian může plynout právě z neznalosti jejich tvorby, neboť jsem celou dobu trpěl pocitem, že se v jejich muzice s občasným coreovým řevem (abych nekecal, tohle bylo madlo, kterého se dalo chňapnout) není čeho zachytit. Momentálně bych tedy Sebastian bral jako ideální odpolední festivalové menu na rozehřátí sluchovodů. A díky následující smršti mi tenhle předkrm přišel jen jako povinná položka na seznamu. Neurazil, nenadchnul…
CHARISMA, to je to, o co tady běží. Slyšel jsem to už víckrát: „…co lidi furt na tom Brichtovi máte?“
No, přiznávám, že osobně mi taky některé nekompromisní Alešovy proslovy pod nos nejdou. Jenže co tenhle chlapík v doprovodu svého bandu na pódiu předvádí, to je prostě lekce z frontmanské působivosti. A když k tomu připočtete, že Alešovi parťáci se nedrží nijak zkrátka a svému vůdci vydatně sekundují, je jasné, že AB Band jsou na roli pódiových hrdinů v podstatě předurčeni. Absolutorium si v tomto ohledu zaslouží především za Petra Roškaňuka (či Jirku Urbana mladšího) zaskakující „dlouhovlasý blonďák“ Libor Matejčik z Motorbandu, který (i když možná to je tím, že v řadách AB Bandu běžně nepůsobí) strhujícím způsobem a důkladným prožíváním koncertu na sebe poutal velkou dávku pozornosti. Brichtovci mají z čeho vybírat, přesto, pokud mě paměť neklame, sáhli k hodně podobnému playlistu, jako na loňské Benátské noci – i když je to logické, některé skladby vynechat by byl naprostý hřích. Ač na impozantní výkon kapely nemělo vystoupení za denního světla žádný vliv, přece jen mi bylo trochu líto (právě díky vzpomínce na Benátskou), že AB Band nemohl využít světlený park, aby jejich povedené divadlo dostalo i čtvrtý rozměr.
S AB Bandem se dočkali i ti, kteří netrpělivě vyvolávali „ikonu“ domácího metalu, mistra Ozzáka. I když mě zařazení téhle postavičky do programu festu původně moc nenadchlo, uznávám, že pohled na Ozzáka pařícího na nafukovací kytaru či jeho „bezelstnost“ při zkoumání rozdílu mezi zpěvem „popiny“ a „popiči“ jsou vskutku kouzelné :-). Netradičně pomalý přídavek tak vyvrcholil (a řádně zrychlil) i za přispění Ozzáka v „Ace Of Spades“. Nářez!
Playlist: Metalománie, Archanděl, Poslední legionář, Peklo už čeká, Barák na odstřel, Díky za každej den, Ztráty a nálezy, Princess, Cizinec ve vlastní zemi, Když po tobě jdou, Nechte vlajky vlát, Dívka s perlami ve vlasech, Jsem prý blázen jen, Ace Of Spades
Roky nezastavíš? Ale jooooo… Pokud dobře počítám, je to necelých dvacet let, co jsem se s legendárními Citrony potkal naposled. Kluci do Hradce dorazili v sestavě s kytaristou Jirkou Šperlem a bez Radima Pařízka, sáhli z převážné většiny k peckám z desky „Plni energie“ a po poněkud rozpačitém začátku nakonec nabudili krásně nostalgicko-energicko-aktuální atmosféru.
Úvodní „Radegast“ mi k projevu Standy Hranického absolutně nesedí, následná „Už víme svý“ trochu ztrácela při poněkud syrovějších společných vokálech a pak přišel zádrhel v podobě šotka (podezření padlo na kolem poletující parašutisty ;-) ), pohrávajícího si s Jirkovou kytarou. Lidičci si mezitím cvičně hýkli úryvek z „Ocelového města“ a paradoxně jako by Citronu tahle pauza prospěla, protože od nedostižné citovky „Už couvám“ výkon kapely nabíral grády. A to platí nejen pro křížkovský „Hon na bluda“, ze kterého jsem měl po úvodu krapet obavy, pro dvě novinky, které do setu skvěle zapadly a pochopitelně i pro maximálně vystupňovaný závěr koncertu. Je radost nechat doklapnout na svoje místo to osudové „..vzpomínky časem zvolna létají…“, zařvat si „konala se slavnost…“, „roky hrajem spolu…“, či přídavkovou ostraváckou hymnu „Ocelové město“… Pamětníkům netřeba vysvětlovat, ale navíc jsem přesvědčen, že i těm později narozeným muselo dát vystoupení Citronu strašně moc. Doufám, že tu šťávu a radost, kterou kluci prezentovali na pódiu, dokážou nacpat do nové chystané desky a můžete jen hádat, které cédéčko šoupnu do přehrávače po dopsání tohohle reportu jako první.
Playlist: Radegast, Už víme svý, Už couvám, Hon na bluda, Zkus se hýbnout, To ti chci říct (Bigbítový Pánbůh), Revizor, Nechoď dál, Vzpomínky, Zahradní slavnost, Rock, rock, rock, Ocelové město
Roky nezastavíš? ALE JOOOOO!!! To, co se dělo při vystoupení U.D.O., lze dvěma slovy popsat jako totální šílenství. Jak jinak chcete popsat to, že už při první písničce bouří celé letiště ve společném chorálu (a na ten došlo ještě několikrát…)? Jak jinak charakterizovat to, že téměř šedesátník Udo má tolik energie, že je s podivem, že na fleku neexploduje, účinky jeho hlasivek jsou srovnatelné s předimenzovanou motorovou pilou a bez toho, aby mezi písničkami prohodil jediné slovo (vyjma asi třech, čtyřech děkovaček skvělému publiku) hýbe se zfanatizovaným davem jak šachista s figurkama?
Vskutku impozantní zážitek. Okamžiky, kdy všichni strunobijci společně jak na povel vybíhají na okraj pódia, až z nich jde strach (pominu ty jejich vytrvale spokojené výrazy na tvářích), natlakovaný Stefan Kaufmann, systematicky vybíjející svojí energii až křečovitě vypjatým výkonem (když spustil svoje mašírenmarš, fakt jsem měl pocit, že musí produpnout pódium), strhující přetlačované mezi skvěle sehranými muzikanty…, bylo ustavičně na co koukat.
Po tomhle galashow už chápu, proč Udo zpochybňuje reunion Accept bez jeho osoby. Skladby, které na koncertě zazněly, byly víceméně spravedlivě namíchány z repertoáru obou Udových spolků, ale právě hlasivky mistra principála jsou tím určujícím klíčem pro jejich vyznění. U.D.O. se poprvé rozloučili po „Animal House“ a nechali se vyvolat i na druhé přídavkové kolo. Atmosféra byla vyšponovaná až k prasknutí a odejít bez závěrečného „Fast As A Shark“, to prostě nešlo ;-). U.D.O. ještě naházeli do publika snad i nedojedené svačiny (rozveselený Stefan Kaufmann se pokusil mezi fanoušky odhodit i Francesca Jovina – nebo to bylo naopak? Už nevím, byl to vážně neskutečně našlapaný pozitivní mumraj…) a za velkým spektáklem spadla opona.
„Are you ready to rock? Are you ready to roll?“ Tak si příště nenechte ujít Udovu družinu!!!
Playlist: Metal Heart, Midnight Highway, They Want War, The Bullet And The Bomb, 24/7, Midnight Mover, Vendetta, Restless, Son Of A Bitch, Princess Of The Dawn, Living For Tonite, Thunderball, Man And Machine, Animal House, Holy, Balls To The Wall, Burning, Fast As A Shark
|
