Že jste o téhle kapele ještě neslyšeli? Nic si z toho nedělejte, takových nás bylo donedávna víc. Ač jsem se nikdy nebránil punkrocku ve stylu The Ramones a z finské scény taky hezkých pár jmen (Hanoi Rocks samozřejmě na prvním místě...) registruji, Klamydia až donedávna unikala mojí pozornost. Jednou ale do naší oblíbené plzeňské hospody U Řezníka přišel kamarád, dosahující už věku punkového důchodce, tedy čtyřicítky, a říká: „Týýý vole, poslechni si to. To jsou celý Rejmons ale, ty vole, voni zpívají finsky. To je mazec!“ A podává mi desku „Tyhmyyden Ylistys“ s vynikající hitovkou „Promillepuheuita“. Už jste s těch názvů zmateni? Brzy budete...
Internetová encyklopedie Wikipedia, aspoň z toho, co málo její anglická části o Klamydii píše, tvrdí, že kapela si zakládá za drsné až vulgárním stylu humoru, který aplikuje do svých písní. Možná ano. Nám to ale může být úplně fuk, protože stejně téhle kapele nebudete rozumět ani slovo. Tím se našich čtenářů nechci dotknout, výjimkám studujícím ugrofinské jazyky se omlouvám. Já jim rozumím leda tak kulový, takže se budeme soustředit pouze na hudbu, protože ta za to stojí.
Ramones jako prvotní vzor
Klamydii založil ve městě Vaasa v roce 1988 její zpěvák, tehdy osmnáctiletý Vesa Jokinen, tehdy značně zapálený do hudby The Ramones, ale i Bad Religion na jedné straně, Dead Kennedys na straně druhé. Když si poslechnete tvorbu jeho kapely, tak v ní vlivy všech těchto kapel bezpečně uslyšíte. Ostatně tomu bylo tak už od první desky, kterou kapela pojmenovala lapidárně „Älpee“. Když tahle sbírka pak vyšla na CD, nesla název „CeeDee“. Tehdy se v tvorbě Klamydie ještě dost projevovaly hardcorové kořeny, které brzy, vlastně hned s následující dvojicí desek „Tres Hombres“ a „Los Celibatos“ ustoupily řadě melodických nápadů. Od té doby tahle tvář vydržela. Co ale nevydrželo, je sestava. Ta původní, ještě trojčlenná ve složení Vesa Jokinen (zpěv, kytara), Arto Laaksoharju (baskytara) a Toni Pitkäsalo (bicí) se rozešla hned po první desce.
Jokinen pak své síly spojil s osudovým parťákem, bubeníkem Riku Purtolou, se kterým vydržel dodnes, a spolu angažovali kytaristu Marka Vuorimaa. Jokinen se ihned nadobro vzdal kytary a od té doby působí už jen jako sólový zpěvák. V roce 1991 se ke Klamydii připojil basista Jari Helin a mladá punková čtyřka byla připravena dobývat svět. Tedy zatím ještě jen svou domovinu...
Hlavně, že je večírek
Tahle sestava vydržela do roku 1995. Pak dochází k zajímavé rošádě. Kytarista Vuorimaa kapelu náhle odpustil a řádně rozjetá Klamydia, posilněná úspěchem desky „Tippurikvartetti“ z roku 1994, to rozhodně zabalit nechtěla. Kytary se proto ujímá basista Helin, kterého díky jeho zručnosti bylo škoda držet jen u basy a čtyři struny přebírá Hannu Viinamäki. Stará sestava je naposledy ke slyšení na chaotickém živáku „Himmel Achtung Perkele“ a další deska „Siitiöt sotapollula“ je už zcela v režii sestavy nové.
Klamydia se dere do popředí finské scény a dá se říci, že se veze na vlně zájmu o neopunk, která se v Americe vzedmula spolu s Green Day a The Offspring. Oproti nim je Klamydia věrná svým kořenům, takže věci jako „Basket Case“ nebo „Pretty Fly“ u nich uslyšíte skutečně jen těžko. Když dochází k desetiletému výročí, řádně oslaveném kompilací „Klamytologia“ s neskutečnými pětasedmdesáti (!) skladbami, už není pro naši čtveřici vyprodat jakýkoliv klub či halu v rodném Finsku. Začíná se prosazovat i za hranicemi. V Anglii pankáči jen s otevřenými hubami zírají na finskou čtyřku, jak jim „příšerně nezpěvnou“ finštinou servíruje to, o čem si mysleli, že sami vymysleli.
Drhni to, co to jde...
Do nového tisíceletí vstupuje kapela opět s novou sestavou. Výměna se znovu koná na místě baskytary. Viinamäkiho střídá Sami Kohtamäki, který už v sestavě vydržel do dnešního dne. I když se muzikanti v řadách Klamydie střídali, hudba čtveřice si udržuje svůj standard a, jestli se to o punku dá říct, tak i svůj řád. Sice stále více tíhne k melodičnosti, čímž evokuje třeba slovenské Iné kafe. Ale pořád je pořádně drsná na to, aby ji poslouchali i staří pankáči, co si ještě pamatují Sida Viciouse naživu. Tady není moc místa pro experimenty. Proč je taky dělat. Punk je očividně baví a baví i řady fanoušků.
S poslední trojicí „Tyhmyyden Ylistys“, „Klamydia“ a „Rujoa Taidetta“ (s vynikající peckou „Miljoonen Kilsan Tennarrit“) se Klamydia etablovala v pozici jakýchsi finských punkových superstar. A právě tenhle status se chystá začátkem příštího roku potvrdit novou, zatím nepojmenovanou deskou.
Klamydia je prostě pro ty, kterým už, stejně jako mně, nevýslovně leze na nervy power/prog/symphony/a co já víc, co ještě metal. Tady si nikdo na nic nehraje. Na prvním místě je energie.
|
