Sepsat profil Judas Priest má hned tři velké důvody. Za prvé se letos kapela dožívá čtyřicítky, za druhé ohlásila světové Epitaph Tour, které má být posledním velkým podnikem v jejich kariéře a hlavně za třetí, 28. června se tahle legenda všech legend představí ve společnosti dalších ostřílených kozáků Whitesnake v pražské O2 Aréně. A podle pořádající agentury Live Nation se bude rozhodně jednat o neobyčejný zážitek. Už jen proto, že britská pětice hodlá předvést největší milníky své bohaté kariéry.
Zrození Jidáše
Byl konec šedesátých let, kdy se začala formovat hardrocková komunita, mající své kořeny v Anglii. Jejich poznávacím znamením byly džíny, trička a především dlouhé vlasy. A tihle vlasáči už měli dost květinové lásky éry hippies. Toužili po muzice ze svého dělnického prostředí. Brzy se začaly rodit kapely, které jim jejich sny plnily. Deep Purple, Led Zeppelin, Black Sabbath, Uriah Heep. A k těmto ostříleným borcům mělo brzy přibýt nové jméno – Judas Priest. Jejich kořeny sahají na konec šedesátých let, kdy spolu začali hrát kytarista K.K. Downing a basista Ian Hill. Ovšem za zrod Judas Priest můžeme považovat až rok 1971, kdy do kapely přišel druhý kytarista Glenn Tipton a především zpěvák Rob Halford.
Jejich společné album „Rocka Rolla“ ze čtyřiasedmdesátého ještě nebylo nic moc (spíše takové bluesrockové nic), ale počínaje deskou „Sad Wings Of Destiny“ (1976) se dá hovořit už o plnokrevném hardrocku, nebo jakémsi zárodku heavy metalu. S dalšími alby „Sin After Sin“, „Stained Class“ a „Killing Machine“ (v Americe přejmenována na „Hell Bent For Leather“) si kapela čím dál více upevňovala svou pozici hardrockových mesiášů a zpěvák Rob Halford začal stále více přitvrzovat svou image. Její pravou podstatu přiznal až v roce 1997, kdy veřejně prohlásil, že je homosexuál. Řadě jeho následovníků sice na chvíli spadla čelist, až do chvíle, než si uvědomili, že hlavní je přece muzika.
Start ke hvězdám
„Killing Machine“ znamenalo pro Judas Priest i první průlom v Americe. Stali se tak hlavní kapelou mladých uhrovitých spratků, jako byl Dave Mustaine, Lars Ulrich, Kerry King nebo James Hetfield, kteří posléze kapelu označili jako jeden ze svých největších inspiračních zdrojů. Vida, takže Judas můžeme poděkovat za thrash.
Brali je i jiní. Nikki Sixx: „Když jsem poznal Robbina Crosbyho, tak už hrál v Ratt a tehdy to byla kapela, která hrála věci od Judas Priest. Oni je měli rádi, ale vlastně to my všichni.“ Judas Priest přilévali do ohně. Vyřešili své problémy s bubeníky, když se na stoličce za bicí soupravou na dlouhá léta usadil Dave Holland a v roce 1980 vydali svou generační výpověď „British Steel“, čímž odstartovali Novou vlnu britského heavy metalu. Kdo by dnes neznal věci jako „Breaking The Law“, „Living After Midnight“, „Grinder“ nebo „United“. Judas se náhle stali mluvčím nové generace – té metalové.
Kapela šla stále nahoru. I přes slabší „Point Of Entry“ (1981) neustále přitvrzovala a když desku „Defenders Of The Faith“ uvedla vypalovačkou „Freewheel Burning“ začalo se hovořit o nakopání řití všem konkurentům. Jenže s dalším albem „Turbo“ přišlo jakési šlápnutí vedle. Halford a spol. svou hudbu nebývale změkčili, obohatili klávesami a kytarovými syntezátory. Když si vezmeme, že v témže roce vyšlo „Master Of Puppets“ od Metallicy, slayerovská „Reign In Blood“ nebo megadethovská prvotina „Killing Is My Business... And Business Is Good“, tak „Turbo“ oproti těmto albům působí jako střední proud. O vylepšení reputace se kapela pokusila o dva roky později s deskou „Ram It Down“. Halfordův jekot na začátku titulní skladby sice říká, že kapela je zpět ve svém heavy stylu, ovšem celkově deska nepůsobí tak zdatně jako „Screaming For Vengeance“ nebo „Defenders Of The Faith“. „Ram It Down“, která obsahuje i řádně zmetalizovanou verzi „Johnny B. Goode“ od Chucka Berryho, znamenala rozloučení s bubeníkem Hollandem. Ten se nakonec stáhl z hudebního života a jeho jméno se na veřejnost dostalo až za řadu let, kdy byl odsouzen za pohlavní zneužívání nezletilých chlapců.
Úder a pád
Úder přišel v devadesátém roce. Kapela posilněna o amerického (o generaci mladšího) bubeníka Scotta Travise (ex-Racer X) přišla s totální bombou „Painkiller“. Deska je veřejností i odbornou kritikou označována jako nejlepší metalové album devadesátých let, ne-li dokonce celé historie. Obsahuje totiž takové nášupy jako „Hell Patrol“, „Night Crawler“, „A Touch Of Evil“, „All Guns Blazing“ nebo titulní věc. Deska je tvrdá, tvrdší než kdejaká thrashová parta, ale nepozbývá nic ze své melodičnosti a poznávacího znamení kapely. Jenže pak přišel ten pád.
Koncem jedenadevadesátého totiž oznamuje svůj odchod zpěvák Halford. Jeho vysvětlením je, že se chce věnovat soudobější muzice. V té době už byli na scéně takové kapely jako Pantera, Prong, Machine Head nebo Alice In Chains, jejichž zvuk Halfordovi učaroval. Postavil si proto novou partu Fight, se kterou nahrál v roce 1993 desku „War Of Words“. Ta by se dala považovat za jakéhosi pokračovatele „Painkiller“, který je veden v hardcorovém duchu. Fight sice neměli dlouhého trvání, ale k návratu do Judas se Halford neměl. Místo toho se pustil do elektronického projektu Two s kytaristou od Marilyn Manson Johnem 5. Deska naprosto propadla a Halford začal pošilhávat po svém někdejším působišti. Tam ale řádil Američan Tim „Ripper“ Owens, zpěvák, který předtím zpíval jejich covery. Výsledkem jejich práce bylo album „Jugulator“ ze sedmadevadesátého.
Přetvrdá deska snažící se dohnat trendy devadesátých let ale fanouškům moc radosti neudělala, přestože se shodovali na tom, že Owens je rozhodně důstojnou náhradou Halforda. Druhá společná deska „Demolition“ ale totálně propadla a Owens byl najednou z kapely venku. Přišel tedy znovu Halfordův čas.
Konec dobrý, všechno dobré
„Je to vzrušující dělat spolu zase muziku,“ hlásil v roce 2004 Halford, tehdy už znovu člen Judas Priest. Kapela se připravovala na návrat ve velkém stylu. Oznámila obrovské turné a novou desku „Angel Of Retribution“. Ta se pokouší navázat na „Painkillera“, ale bohužel má už obroušené zuby. Místy ale dokáže pořádně nakopnout. V kapele se zdá všechno v pohodě. Následující „Nostradamus“ přináší ambiciózní koncepční dílo, které se vymyká všemu, co dosud Judas Priest vydali. Jenže pak přichází prohlášení, že kapela končí. Tipton jej nakonec poupravuje, že končí s velkými světovými turné a proto se to poslední bude jmenovat Epitaph Tour. Než ale kapela stihne vyrazit na cesty, přichází další rána. K.K. Downing ohlašuje odchod. Údajně kvůli názorovým neshodám se členy kapely. Zbytek Judas ale nevěřícně kroutí hlavou a angažuje mladého, teprve jedenatřicetiletého Richieho Faulknera, který dosud působil v doprovodné kapele dcera Stevea Harrise ze Iron Maiden. Fanoušky ale potěšil výrok Roba Halforda: „Cítíme, že je pro nás důležité, abychom vydali ještě jedno metalové album klasického britského střihu. Nebylo by správné završit naší diskografii „Nostradamem“.
Ať už to bude s Judas do budoucna jakkoliv, český fanoušek by si rozhodně neměl nechat ujít příležitost vidět kapelu naživo 28. června v O2 Aréně. Nikdy si totiž nemůže být jistý, jestli tahle legenda k nám ještě někdy přijede.
|
