Nejkomerčnější thrash metalová kapela všech dob vydává své 13. album, na což se rozhodla upozornit nejen názvem, ale pro jistotu i samotnou číslicí, kterou do něj poněkud kostrbatě vložila. Jinak ovšem nebyl důvod se na tuhle desku netěšit, zvlášť po extrémně vydařeném předchůdci "Endgame", který pro mě osobně znamená nejlepší zářez v celé megadeťácké diskografii. Navíc baskytaru zase drhne navrátilec David Ellefson, což očekávání nového počinu navyšovalo s automatickou samozřejmostí. A přesto se to celé někde zadrhlo (níže si povíme kde) a deska "Th1rt3en" není nakonec ničím jiným než (v rámci kapely) zhola průměrnou metalovou jízdou.
To znamená, že v rámci metalového žánru je to stále solidní nadprůměr, jenže takový výsledek můžeme chtít od solidně nadprůměrné kapely, nikoli od jedné z nejlepších vůbec. Úvodní song "Sudden Death" sice ještě ve své struktuře, které vévodí nekonečné množství kytarových sól, určitým způsobem navazuje na mimořádně atraktivní scénář desky "Endgame", a ani následný song (plus singl a klip) "Public Enemy No. 1" nebudí žádné pohoršení (aktuálně je nominován na cenu Grammy). Počínaje třetí skladbou "Whose Life Is It Anyways?" (jejíž název je mimochodem parafrází úspěšného pořadu "Whose Line Is It Anyway?", který se u nás snaží napodobovat Partička kolem Michala Suchánka), začne být ovšem o poznání nudněji, a to navzdory tomu, že se nečekaně začíná punkovým riffem jako od samotných THE EXPLOITED (na desce ostatně punkové ozvěny zaslechneme několikrát).
Zmíněný stav nudy je třeba definovat jako nenáročný poslech, kdy naší pozornost nealarmuje žádný zajímavější motiv, což je u této kapely velmi na pováženou. Posluchačova letargie je významněji vyrušena až s příchodem slušné písně "New World Order", jenže i zde je ke spokojenosti daleko, neboť nám náhle vyvstanul další problém. Tento kousek už byl totiž představen jako bonus k remasterovanému albu "Youthanasia". Navíc nejde o ojedinělý případ, když ani track "Black Swan" není uveden poprvé (viz bonus pro předplatitele na desce "United Abominations"). Vydávat šuplíkové skladby prosím, ale znovunahrávat už jednou vydané písně na regulérní řadovku, to podle mě není zrovna dvakrát košer.
Pochybnost této situace naštěstí (alespoň částečně) vynahradí kvalita skladeb z druhé poloviny nahrávky. Osmá "Fast Lane" a desátá "Wrecker" zase koušou tím správným metalovým způsobem, jedenáctá "Millenium of the Blind" štiplavě hrozí, a skutečnou perlou je závěrečný opus "13", který ve svých maximálně chytlavých hudebních strukturách představuje jednoznačný vrchol alba. Ani tento kladný dojem ovšem nedovolí zapomenout na jakostní strádání první části desky. Když pak k jistému kompozičnímu útlumu přičtu zbytečně přemrštěnou stopáž, vyjde mi z toho sice nevelké, ale nakonec přece jenom zklamání.
|
