Vzpomínáte na film Dvojčata? Možná se členové britských Stuka Squadron ve způsobu početí inspirovali a namíchali totální genetický koktejl. Takže na společné fotografii stojí v první řadě tatíci Iron Maiden, Judas Priest, Saxon a Manowar (druhá řada nositelů genetických informací je trochu rozplizlá, ale s trochou fantazie můžete dosadit i další hrdiny klasického heavy metalu), kteří obklopují matičku Sabaton. A nám zbývá zodpovědět jedinou otázku – jestli se na „Tales Of The Ost“ skrývá dokonalý Julius nebo se na nás zašklebí genetický odpad Vincent…
Vážení příznivci tradičního heavíku, neváhejte! Hovořit v superlativech o prvotině Stuka Squadron by sice bylo trochu nadnesené (byť tak někteří činí), ale Britům rozhodně nelze upřít, že to, co dělají, dělají dost dobře. A kupodivu výpravný koncept, který mnozí (včetně mě) otloukli DeMaiovcům o hlavu, zasazený do válečných událostí (tady je ten chromozom od Sabaton) v podání Stuka Squadron funguje. Jistě, zásadní rozdíl je ten, že na „Tales Of The Ost“ o přebytečnou (zdůrazňuji přebytečnou) okázalost nezakopnete a nahrávka ani při teatrálních projevech neztrácí švih, nemrtví piloti Stuka Squadron umí být vtipní, nápadití, důrazní a v pravou chvíli se dokáží vytasit s hymnickými refrény či chytlavým riffem. A že při tom využívají zbraně, známé z arzenálu slavnějších krajanů? Proč ne, když do nich dokáží ládovat vlastní náboje.
Třináct položek playlistu !Tales Of The Ost“ v praxi znamená pět atmosférických cestiček k osmi nářezovým pilířům (jejichž čtyři základy byly položeny již v roce 2008 na pilotním demu). Uvaděče nálady si nedovolím pominout, pro celkovou soudržnost a vyznění nahrávky jsou rozhodně nezanedbatelné, vždyť třeba úvodní „Into The Breach“ s útržkem Churchilova projevu, upírským chechtáním a alarmujícím zvukem sirén nabudí maximální napětí i zvědavost, poetická recitační vybrnkávačka „Lord Of Valhalla“ zase nádherně zklidní zjitřené emoce. To podstatné se ale pochopitelně odehrává v rozsáhlejších skladbách. V nich se Stuka Squadron nenechali časem zbytečně svazovat a vzhledem k tomu, že (snad s výjimkou těžkopádné „One Eyed God King“, i když ani tady vás riffování nenechá poklimbnout) dokáží důvtipně pracovat s proměnlivou strukturou písní – dějově bohaté sloky, bridge i veškerá pojítka se strašně snadno a přirozeně klouzají do lehce vstřebatelných refrénů, přitom songům nechybí nezbytná syrovost a agresivita, korunovaná charismatickým vokálem Duka Fanga Begleye, který v ty správné momenty umí být přiměřeně teatrální, pompézně důstojný i útočně řezavý ve výborně zvládnutých výškách.
Jako nejlepší ukázku talentu kapely pak doporučuji „The Volga Bridge“, plnou zvratů, přechodů, kytarových honiček i dramatických chorálů, či svižnou „Stuka Squadron“, mísící syrově humpolácké vyřvávání s lahodně melodickým refrénem (přihoďte další kytarovou exhibici i podmanivé sbory)
Tohle je dokonalá ukázka toho, že když jeden umí pracovat se zaběhlými postupy a dokáže jim vtisknout osobitou pečeť, nešetří entusiasmem a vlastními nápady a přihodí k tomu i pořádnou dávku umění, může vzniknout velice zábavné dílo, které (aniž by se muselo tvářit kdovíjak moderně) i legendám žánru může pořádně pošlapat šosy.
|
