Deska „I´m A Rebel“ přinesla pro Accept několik důležitých okamžiků. Především se na ní kapela poprvé představila ve svém legendárním (respektive jednom z legendárních) složení. Krátce po vydání debutové desky Accept vyrazili na turné, na kterém bicmena Franka Friedricha nahradil Stefan Kaufman a o složení kapely, ve kterém následně vznikaly metalové milníky, bylo (alespoň na chvíli) rozhodnuto. Druhým pozoruhodným (a pro kariéru Accept ojedinělým okamžikem) se stala skutečnost, že poprvé a naposledy Accept na svou desku zařadili skladbu, která nepocházela z pera člena kapely. Je trošku paradoxem, že právě tenhle song se stal prvním jasným hitem kapely. Z hlediska stylové rozevlátosti na tom Accept ovšem byli podobně, jako na své prvotině a jasná vize byla ještě v nedohlednu.
„I´m A Rebel“ – titulní píseň desky už svým názvem naznačovala, co se honilo v hlavách solingenských vlčáků - zaběhlé hudební pořádky nebyly tím, čeho by měli potřebu se držet. Sice si troufnu tvrdit, že i kdyby jí její autor George Alexander (vlastním jménem Alex Young) vnutil svým bráchům do AC/DC, tak jak měl asi původně v úmyslu, a kdyby si jí producent Dirk Steffens pro zvýšení komerčních šancí na desku neprosadil, že by se z hlediska budoucnosti Accept nic revolučního nezměnilo (nicméně šlo o první hit, dlouhá léta objevující se v playlistu kapely), protože na ty zásadní změny byl pořád ještě čas, ale přece jen i zásluhou tohoto songu se deska objevila v oficiálních prodejních hitparádách a Accept bylo možno zaslechnout nejen v rádiích, ale i v televizi.
Problémem této desky je jednak skutečnost, že Accept sice chtěli páchat rebélie, ale ještě pořád neměli jasno v tom, kudy na to, a jednak fakt, že se jim sice v hlavách asi honilo hodně nápadů, ale doba mezi vydáním desek byla natolik krátká, že se na desku dostalo jen osm kousků a tím pádem (neb vedle sebe stály kousky už téměř metalizující i takřka discopoprockové) stylová roztříštěnost vynikla ještě víc. Při porovnání s debutem je však možné říci, že Accept – byť jen o píď, možná o dvě - byli odvážnější i metalovější, ubylo těch klasicko-hardrockových poloh, Udovi hlasivky nabíraly stále výraznější obrysy svých ječákových možností a důrazné kovo-melodické kousky začaly probleskovat mnohem intenzivněji.
Nejkřiklavějším příkladem je „Save Us“, ve které se prolínají rockové vlivy s velice melodickým refrénem, ozdobené jednak výraznou basou, jednak kousavě příjemnou kytarou a přímočará „China Lady“. Halekačkové šlapavce s živým kytarovým riffem a typicky stavěnou kompozicí „Thunder And Lightning“ ještě chybí větší gradace, závěrečná těžkopádnější „Do It“ trpí určitou mávátkovatostí (byť i tady už se metalická mašina projevuje docela důkladně). Co Peter Baltes předvedl na prvotině, to dotáhl do maxima na „I´m A Rebel“ – jeho hladivě emotivní vokál dokáže baladou „No Time To Loose“ za výrazné hlasové výpomoci svých kolegů pocitově vydráždit. Ne snad, že by tato poloha posunula Accept o mnoho dopředu, ale pomalé songy (na „The King“ nelze zapomenout) rozhodně nasazené tempo nijak nebrzdí. Coby nejkontroverznější položka se pak jeví „I Wanna Be Your Hero“, která svým téměř diskorytmem nejlépe demonstruje fakt, že Accept ještě stále hledají, kudy své rebelantství nejlépe vypustit do světa. Přesto, řečeno parafrází slov minulého dílu, z tohoto menu by se už kandidáti na zařazení do best of v pohodě našli. Jen to prostě ještě není ten „úplně správný“ Accept.
Klasická sestava je pohromadě. Začíná se hitovat a jiskřit. Metal je na vzestupu. Prostě ideální doba na to, aby se událo něco zásadního. Accept měli štěstí, kromě nápadů a odhodlání přišel i kapitán, který téhle lodi dal jasný směr…, a to ze strany, ze které by to v tehdejších letech čekal asi jen málokdo.
|
