Ecliptica. Klidně si vezměte k ruce atlas a tipněte si, jestli je řeč o té rakouské, švédské, belgické, bulharské, uruguayské či italské (a to čerpám jen z jedné netové databáze, kdo ví, kde ještě bychom na kapelu tohoto jména narazili…). A stejně originální, jako je název kapely, je i hudba této bandy, která před sedmi lety ve Vídni (á, tak už víme odkud) povstala z původně sólového projektu kytaristy Markuse Winklera, na jehož nápadech stojí i převážná většina diskografie kapely. Markusovi vzali roha (nebo on jim) tehdejší spoluhráči (to samé nastalo i mezi deskou minulou a aktuální…), se kterými natočil dvě desky a tak se na svých stránkách Markusovci veřejně hlásí až k EP z roku 2007, kdy se stali vítězi „Wacken Metal Battle Contest“. A na jakém že poli to rakouská Ecliptica válčí? Melodický jemno-power metal (s občasnou příchutí hard-rocku) jako podle příručky. Dostatečně chytlavý a životaschopný, aby o něm stálo za to mluvit (byť o té nulové žánrové invenci již řeč byla) a příjemně oživený kooperací mužského a ženského sólového vokálu.
Právě specificky zabarvený hrdelně drsný hlásek albové novicky Sandry Urbanek je jedna z jistot, na které se u Eclipticy vyplatí vsadit. A dle mého je škoda, že tahle pěnice nedostává víc prostoru, neb její mužský protějšek Thomas Tieber se svým čistým hlasem je přece jen poměrně snadno zařaditelný do davu jemu podobných. To však neznamená, že by snad zněl nepatřičně – naopak, jeho hlas je pro podobně hodné a optimistické melodie jak vyšitý a v občasných výškách dokonce příjemně dráždivý. To málo neúprosné hlasové agresivity, představované občasným zaharshováním je natolik osvěžující, že skladby, ve kterých zazní, prostě musí stát na vrcholu desky. Jinak vás čekají vytrvalé kytarové proháněné, sporadicky využité klávesové zjemnění, pozitivní až rozverné melodie, které v závěru začínají vařit podle jedné kuchařky, nadýchané refrény s téměř univerzálním a maximálně úspěšným chytlavým háčkem i nezbytná plouživka.
Jak již naznačeno, kdykoliv se do mikrofonu aspoň na moment (zdůrazňuji – na moment, zas tak často to není) zachrčí, objeví se ty nejšťavnatější pecky – sladce štiplavá optimisticky skočná riffovka „Fire! Burn!, a uspěchaně pestrá „Kingdom Of Heaven“ s mile protahovaným vysokým refrénem se sborovou podporou. Možná trochu překvapí výběr hard rockem líznuté „Love & Misery” jako klipovky, přece jen jde (byť ten odstín není kdoví jak odlišný) o skladbu, decentně vybočující z řady celkem schematicky průhledných skladeb. Které mají tu výhodu, že nenudí a díky své zpěvnosti mají potenciál protáčet se v makovičkách hodně dlouho.
Pro ty, kterým v minulosti (o současnosti raději nemluvím) vadila ta klávesová tuna cukru, co s sebou ustavičně tahali italští Skylark by to vůbec nemusela být (i když obecně v trošku pomalejším tempu) špatná volba. A kdyby chtěli kluci příště Sandru Urbanek obsadit do hlavní role, nebo jí aspoň krapet vystrčit dopředu, bez váhání bych s touhle bandou začal kamarádit.
|
