Na to, že předchozí album „Pia Fraus“ a aktuální novinku „Memento doby“ dělí pouhé tři roky, je až s podivem, jak Werglův pjos změnili svojí tvář. Naštěstí bez toho, aby ztratili vlastní ksicht. Jistě, to zásadní poznávací znamení – svěží housle – zůstávají, ale ta někdejší nevázaná rozvernost i jasně definovaná příslušnost k punku jsou více méně tytam. Werglův pjos jsou rockovější, hudebně i textově vážnější, na jejich placce nenajdete žádné vyloženě uvolněné vtípky. A kupodivu, i přes to, že právě v žertovinách jsem našel nejsilnější momenty minulého alba, dospělá proměna Werglovu pjosu velice sluší.
Přispívá k tomu zejména cit pro melodie, až lidová zpěvnost a hudební přístupnost, jistá textová pichlavost, příběhová výpravnost, nasazení, čistý zvuk – to vše by se dalo shrnout do pojmu přitažlivost (z „Mementa doby“ na mě dýchá útok na jedinečnost Znouzectnosti, a to především v rovině chytlavých vyprávění s nadhledem a myšlenkou). A až s genialitou hraničí to, čím se Werglův pjos snadno vymaní z davu jim jinak podobných uskupení – housle jsou jednoznačným žolíkem, který v momentech, kdy dominuje (a že takových chvil se na desce najde hromada), nahrávku ohromně oživuje. Na druhou stranu, nejen houslemi živ je Werglův pjos -osobně mi hodně sedí ostrá kytara a i když by ten boj bez skřipek byl asi podstatně těžší, i za téhle situace by Weglův pjos v konkurenci měl šanci obstát - byť vezmeme-li songy jako „Opraš svou čest“, ve které se Werglové asi nejblíž přiblíží k punku, či podobně laděný, přímočarý a strohý „Věčný pár“, najednou se jiskření krapet vytrácí.
„Memento doby“ má velice silný úvod – „Cesta“ s úvodním houslovým „riffem“, který na sebe postupně nabaluje ubrumlanou basu, patřičně nabroušenou kytaru, svižné bicí i nakopávající atmosférický refrén mají úžasně strhující sílu, titulka s výrazně vytaženou basou a dalším melodickým veletočem i řádně jedovatým textem si zaslouží nemenší pozornost, Španělskem provoněné „Vy…!“ nabídne špetku rockového uvolnění.
„Strůjce štěstí“ je právě jednou z těch věcí, které díky houslím rozkvetou do úžasné dramatičnosti, kterou ještě zdůrazní nátlakově rocková atmosféra (ano, tohle je můj zlatý tip). Ve výčtu by se prakticky dalo pokračovat až do konce – snad jen ty o odstavec výše zmíněné songy bych mohl pominout. Má to švih, má to šťávu, vtip a myšlenku.
Možná si Werglův pjos svým vývojem trochu zkomplikovali život. Jejich „Memento doby“ už není tak stylově vyhraněné a já jsem vážně zvědav na to, jak se dávní i potenciální noví fanoušci kapely srovnají s faktem, že Werglův pjos jsou prostě a jednoduše dospělejší. Osobně mi tahle cesta (a znovu zdůrazňuji, housle jsou tím zásadním hybným článkem) vůbec není proti srsti.
|
