Tak tohle je praktický případ toho, k čemu může vést škatulkování. Coby starého konzervativce by mě do svých sítí pražští Proximity tvrzením, že hrají metalcore či moderní metal jen těžko nalákali. Dokonce ani fakt, že tři pětiny kapely (v době nahrávání desky přesná polovina, neb již současný kytarista Petr Voháňka si v té době pouze hostovsky zasóloval) mají u svého jména i poznámku o působení u progresivců Dirty Game nevypadalo jako dostatečné lákadlo.
Až okamžik, kdy na mě vykoukla ze schránky obálka s debutovým albem „Zero Point“ mi tuhle partu přihrál do cesty a já říkám zaplaťpříroda za to! Proximity (pravda, chvilku to zabralo, znáte to, předsudky…) to u mě vyhráli skoro na celé čáře.
Může za to skutečnost, že klukům se naprosto precizním způsobem daří kombinovat nejen to, co otevřeně deklarují (corovou intenzitu, hrubé nasazení i náladotvorné samplové vsuvky), co by člověk vzhledem k jejich jinokapelním zkušenostem předpokládal (progresivní přemýšlivost a hráčskou vyspělost), ale i to, co jsem nečekal ani v nejmenším (silný cit pro výrazné – a někdy i pekelně chytlavé – melodie i melancholickou emotivnost). Z tohoto výčtu je jasné, že svět Proximity je velice barevný, pestrý, pocitový, vytrvale proměnlivý a přitom snadno přístupný. Pokud z výše uvedených elementů některý (kterýkoliv) ortodoxně upřednostňujete, dostanete jej v plné míře a ty ostatní jej příjemně budou dokreslovat a nerušivě podtrhovat, tak je deska konzistentní a vyrovnaná. Pokud milujete pelmel nálad, jste na správném místě.
Hodně mě bere chameleonsky variabilní vokál Jirky Strejčka, dokonale se přizpůsobující charakteru jednotlivých pasáží (někdy i radikálně odlišných), sebejistému a přesvědčivému v uřvaných pasážích i emotivně podmanivému ve volných a houpavých motivech. Kluci sami se odvolávají na inspiraci u Soilwork, In Flames, Dream Theater či Nevermore, já bych do tohohle výčtu přihodil třeba i To Die For, jejichž melodičnost na mě z drsného kabátu dost intenzivně vykukuje.
Výčet nejzajímavějších momentů je tentokrát (právě díky výrazné pestrosti, příznivci coru spolehlivě najdou přehršel jiných, pro ně ušitých momentů) silně subjektivní záležitostí, u mě vévodí symbióza melancholického pohupování a šťavnatě intenzivního vypjetí v „Born And Died“ a slastná přitažlivost těch nejchytlavějších melodií, okořeněná do morků kostí řezavým napětím v „Phaeton“ a „Boy From Vinci“ (odmyslete si tu bodavě soustředěnou vypjatost a z refrénů vám vyleze téměř taneční muzika).
Za ne úplně nejšťastnější považuju zařazení závěrečného bonusového usamplovaného „Remixu“, tahle zdeformovaná tvář Proximity je z úplně jiné (a pro mě nevstřebatelné) sféry.
Proximity a jejich „Zero Point“ jsou pro mě velice příjemným překvapením. Intenzivní a důrazná moderní muzika se zapamatovatelnými melodiemi i s obnaženými pocity. Nedělejte tu samou chybu jako já, kašlete na škatulky (proklamování výše zmíněných inspirací berte jen jako orientační návod, on už tenhle samotný výčet naznačuje, že Proximity si rádi míchají řadu vlastních barevných odstínů) a tenhle hudebně košatý svět zkuste ochutnat, neprohloupíte!
|
