Přestože Finsko platí spíš za zemi kytarových mágů než následovatelů padlého Anděla, tamější black metalová scéna rozhodně nepatří mezi sporadickou záležitost. V roce 2009 se na cestu temnoty vydala kapela z města Hyvinkää a po dvou demo nahrávkách vypustila koncem letošního února debutové album „Deus Humana Satanas“. Ve svých profilech se Sawhill Sacrifice prezentují jako zastánci tradiční formy black metalu, a proto přijměte pozvání do děsivě přitažlivých zvuků chladného severu o celkové stopáži lehce nad 40 minut.
Deska o sedmi skladbách začíná příznačně atmosférickým samplem, jenž vybuchne do zcela nepochopitelné palby kopáků. V kontrastu k tomu oba sekerníci svými pomalejšími riffy řežou posluchači žíly. K dokonalému obrazu oldschool black metalu příliš nechybí, o čemž vypovídá značně (a samozřejmě cíleně) odporný zvuk, který opět k životu probouzí první polovinu devadesátých let. A to byla teprve úvodní skladba „Void“. Jako smrtí prohnilá sestra norských Burzum zní jediná finsky zpívaná skladba „Unhola“. Umím si velmi živě představit, že tohle je věc, která rozděluje pohled na black metal. Jedni zhnusením křiví tváře, kdežto druzí se zvráceným potěšením zavírají oči a v představách se noří do temných zákoutí severské krajiny a její mytologie.
Noční můra mírumilovných bytostí s názvem „Wendigo“ nepolevuje v energii předchozích dvanácti minut, kdežto je vyvrcholením chaosu, který se Sawhill Sacrifice bezostyšně (a úspěšně) snaží vyvolat. Oproti tomu „God In Man“ má v sobě potenciál snahy o epický song, ovšem jak jinak – ve smyslu odpovídajícím zcela jiným pravidlům, než na jaká jste zvyklí. Pro mě osobně to však je pouze úvod k mé nejoblíbenější záležitosti „Snow Black Rain“. Pod romantickým názvem se skrývá patrně nejtechničtěji zahraný song se silně atmosférickými a temnými kytarami, což mému sluchu lahodí, obzvlášť v podání finských kapel. A riff zahraný po třetí minutě stál kytaristu minimálně hodně bolestivé zápěstí. Tahle parta se ale rozhodla v rámci svého debutu nastolit pravidla zmatku a především kontrastů. Takže pokud jsem předtím mluvil o epičnosti a „baladách“, v případě „Great Ones“ se Sawhill Sacrifice bez debat přiklonili k hudebním kořenům black metalu v punku. Závěrečná skladba „Solution“ je textově bez pochyb inspirována slavnou pohádkou o Sněhurce a především rozhovorem královny se svým zrcadlem. Je fakt, že takovou adaptaci slavného příběhu svým dětem pustit nechcete, ale sami si jej velmi oblíbíte.
Na konec ale zase trochu realističtěji a praktičtěji. Sawhill Sacrifice jsou ve světě (a možná i doma) do této chvíle neznámou kapelou. Možná to tak i zůstane, na druhou stranu přišli s brutální, ale přitažlivou nahrávkou, která oživuje zdánlivě odumřelý black metal. Jenže ejhle, ono to má (a vždycky mělo) grády. V době, kdy se všichni snaží vyšperkovat vlastní zvuk, parta pěti kluků vsadila na přímo ohyzdný zvuk kytar, který funguje, jednoduché riffy, jež mají větší sílu než Thorovo kladivo, mrazivé melodie a zvrácenou romantiku (ne vždy to tak bylo) žánru, který vyvolával a vyvolává diskuze. Jistě jste si všimli, že jsem nemluvil o vokálech. To proto, že Thimns vlastní fascinující hlasový rozsah, čímž hudební překvapení ze severu pozvedá ještě o jednu úroveň výš. To vše dohromady činí z této kapely věc, kterou by si blackaři měli bez odkladu poslechnout a ti, kteří black nemusí, by se jí měli obloukem vyhnout – a to je asi nejlepší, co se může blackařům stát. Jednu výtku ale přece jen mám. Tahle finská banda oživující norský black metal mi silně připomíná italské epic blackaře Graveworm. Nechal jsem si to na konec, protože to příliš neovlivňuje závěrečnou známku, ale mnohé o kapele napoví.
|
