Vypadá to vypadá, že se nám poslední dobou Itálie proměnila ze země, která chrlila neomezené množství power/symphonic kapel s ječáky za mikrofonem, v jednoho z předních odborníků na power/prog. A nutno dodat, že tenhle jižní materiál nejen z velké části stojí za poslech, ale často přímo atakuje první ligu. Na následujících řádcích si srovnáme tři žánrově velmi podobné kapely – všechny vsází na melodie, velkou roli u nich hrají klávesy a nebojí se komplikovanějších kompozic. Zatímco jedna z nich si už během let jméno na scéně vybojovala, druhé dvě jsou teprve na začátku cesty, která ovšem vypadá velice slibně.
SILVER LAKE – Every Shape and Size
 První recenzovaná kapela pochází z města Rimini a s novinkou se jejich počet alb rozrůstá na dvě. Silver Lake vznikli původně jako cover kapela a jejich debut z roku 2011 zaujal především hostováním Michela Luppiho. Oproti trochu nemastnému rozjezdu je tahle deska o dost silnější a SL ukazují, že je v nich do budoucna rozhodně velký potenciál. Tentokrát se to obešlo bez hostů, všechny vokály velmi solidně táhne Davide Bertozzi, který naštěstí moc dobře ví, kam se radši nepouštět. „Every Shape and Size“ má parádní obal, velmi propracované texty, temný příběh v pozadí a příjemné melodie. A nechybí ani výskyt velmi silných skladeb, třeba „Hold Me Close“ má naprosto špičkový refrén a ujít by vám neměla ani závěrečná „Dorian“. Skladba s názvem „58“ je věnovaná Marcu Simoncellimu, italskému motocyklovému závodníkovi, který v roce 2011 tragicky zahynul při závodu Grand Prix. A tady vlastně narážím na menší problém s celou deskou. Ačkoli by to podle textů mělo být celé pořádně temné a emocionální, albu poněkud chybí hlubší atmosféra a o vyvolávání emocí se nedá mluvit skoro vůbec. Na druhou stranu pánové udělali obrovský pokrok od první desky a hudebně je tu naprosto vše v pořádku. Doufám tedy ve slibnou budoucnost.
7,5/10
ODD DIMENSION – The Last Embrace to Humanity
 Druzí pánové na holení pochází z Alessandrie a s výše probíranou kapelou mají společný nejen žánr, ale i počet alb a dokonce i rok vydání debutu. Jejich výhodou je, že mají v sestavě zkušené hudebníky. Klávesák Riccardo Fabbri a bubeník Andrea Urbinati patří současně k sestavě Secret Sphere. Není proto takovým překvapením, že o produkci a zpěv v jedné skladbě se postaral jejich současný zpěvák Michele Luppi. Narozdíl od Silver Lake ale od svého debutu „Symmetrical“ trochu ubrali. Hudebně je vlastně všechno v nejlepším pořádku. Nekoná se sice velké překvapení, ale je to profesionální muzikantská práce odehraná s vervou, které nechybí pár zajímavých nápadů. Nejvíc určitě zaujmou klávesy, které krásně vyplouvají na povrch v pomalejších skladbách „Another Time“ či „The New Line of Times“. Narozdíl od melodičtějších Silver Lake se tu víc blížíme posluchačsky náročnějším věcem jako třeba Vanden Plas. Mám ale s kapelou dva drobné problémy. Zaprvé je tu mnohem víc slyšet onen typický „italský melodicko-metalový syndrom“. A pak je tu Manuel Candiotto, jehož hlas mě prostě místy strašně tahá za uši. Myslím si, je přehnaně přešponovaný výškař se silným italským přízvukem jedna z největších pohrom, co kapelu může potkat. Nejvíc Manuel vybuchuje právě v duetu s Luppim ve skladbě „It´s So Late“. Michele si připisuje i autorství téhle skladby a musím říct, že je to znát. V rámci alba působí jako návštěva z vyšší ligy. Za instrumentální část alba a Luppiho výkon bod nahoru. S tím zpěvákem by se ale mělo něco dělat.
7/10
DGM – Monumentum
 Se vší úctou k předchozím dvěma kapelám, tady se hraje úplně jiná liga. DGM jsou zkušení harcovníci, kteří mají svůj první albový zářez datovaný už v roce 1997. Celosvětové pozornosti na progovém poli se jim ale dostalo až o deset let později s plackou „Different Shapes“. A pánové z Říma jdou kvalitativně pořád nahoru. S čistým svědomím můžu prohlásit, že „Monumentum“ je nejlepší placka, kterou dosud vydali. Fanoušky Symphony X potěší nejen klasicky brilantní hostování Russella Allena v úvodní skladbě „Reason“, ale v podstatě i celé vyznění desky, která se stylu američanů velmi blíží. Taková „Chaos“ nebo „Remembrance“ (kterou jsem si díky refrénu z desky oblíbila nejvíc) jako by vypadly z tvorby slavnějších kolegů. Zároveň je tu ovšem víc než dostatek vlastních nápadů a také velké hudební variability – „Numb“ má rockovější polohu, „Universe“ je typická powermetalovka, balady velmi kvalitně zastupuje „Repay“ a vedle toho najdeme klasicky progové kousky jako „Pages“. Obrovskou devízou (mimo hudebního mistrovství, což je v tomhle žánru skoro samozřejmost) je velký cit pro melodie a hlavně pěvec Mark Basile. Jeho výkon na albu se nedá popsat jinak, než jako exceletní. Je slyšet, že na sobě od posledně pořádně zamakal. DGM sice lákají nové publikum hosty (vedle Allena se ještě ve skladbě „Chaos“ objevuje kytarový mág Jorn Viggo Lofstad od kolegů Pagan´s Mind), jejich hudba ale mluví sama za sebe. Je sice pravda, že jsou ze všech tří recenzovaných kapel hudebně nepřístupnější, ale zároveň se jim na album podařilo nacpat největší množství nápadů. Můžu vám zaručit, že tuhle desku jen tak nevypnete. Rozhodně zatím jedno z nejlepších děl letošního roku.
9,5/10
|
