Ayreon, Guilt Machine, Star One, Ambeon, Bodine, Stream of Passion, Vengeance... to je jen stručný přehled všech projektů, které holandský génius Arjen Anthony Lucassen sám stvořil, nebo se na nich podílel. Vždy to byla ale první jmenovaná kapela, která jeho fanoušky zajímala nejvíce. Nové album Ayreon pokaždé znamená kvalitu, špičkové muzikanty a zajímavý komplexní příběh, o tom není pochyb. A většinou to také znamená dlouhé čekání na nový počin. Mezi binárním albem a novinkou „The Theory of Everything“ to tentokrát bylo celých pět let. Ale trpělivost se – jak jinak – vyplatila. Dostalo se nám dvou disků, které jsou (přesně podle tradice) po okraj naplněny hvězdnými a talentovanými hosty, kteří odvádějí výbornou práci. Nad tím vším se pak tyčí (s jeho výškou doslova) mistr svého řemesla pan Lucassen, který mimo jiné propašoval na desku detail, díky kterému ho mám ještě radši než předtím. Počet skladeb je totiž stejný jako odpověď na na největší otázku o životě, vesmíru a vůbec – tedy 42.
Na tomhle albu je toho k hodnocení až až, tak si to pojďme trochu strukturovat, nebo tady budeme do zítra. Podívejme se nejprve na příběh. Ten byl na deskách Ayreon vždy velmi důležitý pro komplexní prožitek, ale dovolím si tvrdit, že tentokrát se bez něj opravdu neobejdete, aby vám deska předala, co vám předat má. Překvapivě opouštíme rozsáhlý příběh „Universal Migrator“, který ve větší či menší míře spojoval předchozí desky, a načínáme úplně novou kapitolu. V hlavní roli tu máme výjimečného chlapce. Geniálního, avšak tichého a samotářského, jehož intelektuální růst je bržděn jeho psychickou poruchou. Máme tu otce, který se zajímá pouze o svou vědeckou práci a vlastního syna nemůže vystát. Na druhé straně pak starostlivou matku, která celou situací velmi trpí. Samozřejmě nechybí ani trochu té romance, proto je tu postava Dívky, která najde v nesmělém chlapci zalíbení, což se rozhodně nelíbí Rivalovi, který si na ni myslel a ještě ke všemu se cítí uraženě, když zjistí, že už není nejchytřejší ze třídy. Poslední dvě role patří Učiteli, který genialitu svého žáka náhodou objeví a Psychiatrovi, který na chlapci otestuje experimentální drogu, která mu má pomoci se soustředit, aby mohl po boku svého otce začít pracovat na dokončení „Teorie všeho“. Vzhledem k tomu, že nejsem zrovna odborník fyziku, dovolte mi zde citovat Wikipedii: „Teorie všeho je ve fyzice i obecněji používaný pojem pro teorie, které by do jediného konzistentního rámce zahrnuly zákony pro všechny základní interakce, a to na všech úrovních a škálách organizace hmoty ... Teorie všeho by měla pomocí jednotných zákonů popisovat chování subatomárních částic i kup galaxií.“ Mnohem poetičtěji a srozumitelněji to pak máme popsáno ve skladbě „The Theory of Everything Part 1“: „One single master equation/
unification of the great and small“. Příběh samotný je sondou do složitosti lidské mysli, vztahů a samozřejmě se drží také vědy. Především díky prvním dvěma tématům má tak velmi blízko k albu „The Human Equation“.
Druhou důležitou oblastí jsou zpěváci. Seznam tentokrát nevypadal tak nabušeně jako na „01011001“, ale popravdě, to už se bude těžko překonávat. Ale zase se jednou ukázalo, že méně může být více. Hlavní roli dostal Tommy Karevik, ještě nedávno modla pouze zarytých progressivců, nyní stoupající hvězda, samozřejmě díky Kamelot. Tady Arjen nemohl vybrat lépe. Tommy je brilantní zpěvák, prog mu sedí, umí do hlasu úchvatně promítat emoce a navíc naprosto zapadl do role – jeho party jsou jakoby umírněné a když zpívá o strachu a obavách, věříte mu každé slovo. Druhý zpěvák, ve kterého jsem naprosto věřila, je Marco Hietala. Samozřejmě, že dostal roli zloducha, s jeho hlasem to prostě jinak nejde. Naprosto padnoucí typ hlasu pro naštvaného Rivala. Jeho party rozhodně patří k těm nejlepším na albu. Jistotou byl samozřejmě i John Wetton, který, i když dostal menší roli Psychiatra, je ve svém projevu pořádně výrazný. Pokud jde o zbytek zpěváků, před poslechem alba jsem byla trochu skeptická. Ačkoli JB Christoffersson a Cristina Scabbia mají bez pochyby výborné hlasy, ani Grand Magus, ani Lacuna Coil nepatří zrovna mezi moje nejoblíbenější kapely. Opět se ale potvrdilo, že Arjen moc dobře ví, co při výběru vokalistů dělá, a dokáže je bezbolestně nasměrovat přesně tam, kam potřebuje. Takže nejen tihle dva, ale i Sara Squadrani, kterou v její domácí kapele Ancient Bards naprosto nemůžu vystát, nebo mně totálně neznámý Australan Michael Mills, kterého Arjen vyhrabal kdoví kde, odvádějí naprosto dechberoucí práci. I když jsem při zveřejňování jmen zpěváků cítila mírné zklamání, s radostí říkám: Mýlila jsem se!
Hudba. Těžký úkol popsat hudební stránku tohoto alba a zároveň se zbytečně nerozepisovat o detailech. Ale pokusit se můžu. V základu je to skrz naskrz typický Ayreon – jsou použity typické postupy, typické zvuky a typické nástroje. Zároveň je všechno velmi svěží a nabyté novými nápady. Nepočítaně krásných melodií, prostor pro jednotlivé nástroje a velmi silné hlavní motivy, které se proplétají celými skladbami (teď mám samozřejmě na mysli ty čtyři dlouhé). Díky krátkým podskladbám se nám zároveň nálady a motivy mění jak na kolotoči, což pomáhá urdžovat pozornost. Z nástrojů bych nejvíc vyzdvihla naprosto ÚCHVATNÉ a variabilní použití kláves. Však je to taky nejhvězdněji obsazená část alba. Takoví velikáni jako Keith Emerson, Rick Wakeman a Jordan Rudess na jednom albu? Kdyby tohle nebylo pořádně slyšet, tak by bylo něco asi sakra špatně. Instrumentální část obsahuje také mnoho osvěžení v podobě netradičních nástrojů, které měly na Arjenových albech vždy své místo. Skvěle fungují všemožné flétny – o většinu postaral Jeroen Goossens. Houslista Ben Mathot s Arjenem spolupracuje už delší dobu a když se ve skladbě vynoří jeho tklivé housle, rozhodně je nepřeslechnete. Pokud jde o jednotlivé skladby, jde jenom těžko něco vyzdvihovat. Jsou to totiž pouze fragmenty celé mozaiky, která v tomhle případě prostě jinak než jako celek fungovat nebude. Přesto jsem si nějaké ty kousíčky během poslechů oblíbila trochu víc. Jak název prozrazuje, na progresivní vlně se veze instrumentálka „Progressive Waves“, kde si nejlépe vychutnáme práci kláves. Nemůžu nezmínit velmi chytlavou „The Magnetism“, kde Tommy, Sara a Marco odvádějí vynikající práci, temnou „Side Effects“, tklivé „The Note“ a „The Parting“ nebo úžasně ladící něžný duet Sary a Cristiny „Mirror of Dreams“.
No a celkový dojem? Psát, že je to geniální, mi přijde skoro zbytečné. Po prvním poslechu mě napadlo, že album funguje jako soundtrack k filmu, ale to není přesné. Poslech tohoto alba je totiž mnohem víc přímo jako sledování filmu. Když se necháte vtáhnout příběhem, skončíte jako já, když jsem jen hodinu a půl seděla a nebyla schopná dělat nic jiného, než zírat na přehrávač a nechat se unášet tímhle jedinečným smyslovým zážitkem. Bohužel nevěřím, že v dnešní době bude mít s tímhle albem trpělivost úplně každý, ale to bude jenom jeho škoda. Pokud budete poslouchat pozorně, je tu pro vás něco ojedinělého a nádherného. Byla jsem si jistá, že „01011001“ jen tak něco nepřekoná. Jenže, tohle prostě není jen tak něco. Tohle je naprosto jasné album roku, které nechává konkurenci daleko za sebou.
|
