Až jednou vrchní pirát Rolf Kasparek pískne nástup všem metalovým korzárům, bude mít v zádech už docela slušnou flotilu. A někde kolem Port Royal se nejspíš bude motat i kocábka finských Ironclad, kteří koncem loňského roku vyvěsili vlajku s lebkou a zkříženými hnáty prostřednictvím EP „Strike & Ravage“. Vstupenkou do přístavu jim bude fakt, že jsou poměrně zábavní, co by však jejich vylodění mohlo komplikovat, je skutečnost, že na palubě mají i vlky větrem neošlehané a ke Calicově symbolu neinklinující.
Ve čtyřech skladbách „Strike & Ravage“ se totiž kromě vlivu Running Wild objeví i slušná závislost na Lemmym Kilmisterovi, Saxonech, či všech „true metalových“ kapelách, v čele i s těmi nejtruemetalovějšími. Hlavním poznávacím kapely pak je neohrabaný chraplák, humpolácké sbory a sem tam veselé kytarové sólo. Titulní skladba olíznutá folkem je toho dokonalým příkladem, a pokud by se Ironclad drželi tohoto chytlavého mustru (je otázka, jestli by se ve své jednoduchosti příliš rychle nevyčerpal), asi by hodnocení bylo o kus vyšší. V optimistické „Harder Than Steel“ se úspěšně kumpáni z mokré čtvrti, posilnění butelkou lahodného moku, opět společně pustí do rozevlátě zpěvného refrénu i živého kytarového sóla.
Prubířským kamenem vaší tolerance pak bude těžkopádná „Warriros“, ze které začínají vykukovat ramenatí Manowar z doby rozpačitého „Gods Of War“, zbavení výpravnosti a o třetinu zpomalení – tady mají Ironclad nohy protažené kaluží medu a zalité čerstvým betonem. Závěrečné „Demon Heart“ opět vévodí ta medvědí neohrabanost, a díky těm komickým sborům bych vážně vsadil na to, že Ironclad to všechno berou jen jako neskutečnou srandu. A s vědomím, že víc od toho ani nečekám, mě to docela baví.
Rezultát je stejně jednoduchý, jako hudba Ironclad. Chytlavost jim upřít nejde, díky vokální neohrabanosti to působí sice nenáročně, ale zábavně, díky všudypřítomným halekačkám a nápěvově opileckému aroma je jasné, že na koncertech tohle fungovat bude. Taková funkční parodie na „true“ metal.
|
