Dnešní doba přeje retru, to je nad slunce jasnější. Proto se v poslední době objevuje stále více kapel, odkazujících na zlatá sedmdesátá léta. Kapel, které přesně ví, kde leží kořeny rockové hudby a k nimž se stále častěji vrací. Důvod je prostý. Zdánlivě v rocku bylo vše vyčerpáno a jediné, čím si kapela může zaručit úspěch, je vlastně recyklace. Přesto australští Wolfmother mají v této retro vlně výsadní postavení. Hrají to totiž velice dobře a tak přesvědčivě, že těžko uvěříte, že tahle kapela vznikla v roce 2000 a ne někdy v létě 1968.
Wolfmother se svým pojetím hard rocku, který balancuje na tenké střence mezi Led Zeppelin a Black Sabbath, slaví úspěch. Jejich předchozí dvě desky se i v mnohem rezervovanější Americe umístily kolem dvacáté pozice oficiálního albového žebříčku a frontman Andrew Stockdale neunikl ani hledáčku legendárního ex-Gunnera Slashe, aby nazpíval singl „By The Sword“ z jeho sólového debutu.
Ostatně Stockdale je zpěvák jako hrom. Má přesně ten typ hlasu, kterým fanoušky v sedmdesátých letech udivoval Robert Plant, k němuž má tak blízko, že si sem tam myslíte, že posloucháte Plantův mladší klon. Pochopitelně Led Zeppelin jsou pro Wolfmother asi největší inspirací, což je slyšet hned od samotného počátku nové desky, od výbušného otvíráku „How Many Times“. Ten jen prohlubuje styl, který si už Wolfmother nastolili u předchozí dvojice alb. Prim hraje ostrovní rock, velice, ale skutečně velice retro zvuk, protože deska zní, jako kdyby se nahrávala v roce 1970 v mobilním studiu Rolling Stones.
A v tomto případě to ani není na škodu. Kapele to totiž dodává punc jakési autenticity (který tam samozřejmě nemůže být, ale ten pocit to navozuje), že když posloucháte třeba skladbu „Enemy Is In Your Mind“, tak prostě slyšíte Ozzyho skřehot a Iommiho monster riffy. Když si zase pustíte „Tall Ships“, tak máte Led Zeppelin jako na dlani včetně plantovských vysokých výkřiků.
„New Crown“ se dá rozdělit na dvě poloviny. Ta první, pěti skladbová se pohybuje čistě v intencích Zeppelin – Sabbath. Ta druhá, počínaje skladbou „Feelings“ je mnohem variabilnější. Už samotná „Feelings“ působí, jako kdyby vypadla z úplně ranného repertoáru The Damned, následující „I Ain´t Got No“ je zase naprosto důstojný klon Kiss z dob „Rock n´Roll Over!“ a „My Tangerine Dreams“ zase působí svými hlukovými stěnami jako z časů, kdy The Stooges bouřili se skladbou „I Wanna Be Your Dog“ a o „Raw Power“ si ještě nechávali jen zdát.
Wolfmother jsou prostě bezbřehými milovníky sedmdesátých let. Berou si z té doby vše podstatné, ale dávají si pozor na to, že je nikdo nemůže nařknout z plagiátorství. Když se inspirují u Black Sabbath, tak si můžete být jisti, že nezahrají takový riff, který před čtyřiceti lety už hrál Tony Iommi, když sáhnou po Led Zeppelin, tak to sice jako Plant s Pagem zní, ale rozhodně nevykrádá. Pro ty z vás, kteří nejvíce ulítávají na „Immigrant Song“, „War Pigs“ nebo „Speed King“ bude „New Crown“ možná srdeční záležitostí. Pro ostatní výborně zahraná vzpomínka na pionýrské doby hard rocku.
|
