Linkin Park byli kapelou jedné generace. Generace, která se do šestice muzikantů okamžitě zamilovala a adorovala první dvě alba. Z přímého nu-metalu se však náhle stala experimentující alternativa a elektronický rock. Kapela dávno přesáhla okruh svých věrných fanoušků a stala se celosvětovým fenoménem, který hraje nejen na rockových koncertech a v rádiích, ale i na diskotékách, v počítačových hrách a ve filmech. Marketingový kolotoč se nezastavuje a Linkin Park je slyšet všude.
Po rapidní změně stylu u alba „A Thousand Suns“ a pokračovatele „Living Things“ přichází na řadu „The Hunting Party“ – album, které bylo samotným Mikem Shinodou proklamováno jako jistý návrat ke kořenům a k devadesátkovému rocku. Inu, jak to tak bývá, pravda je někde uprostřed a stejně jako třeba u posledních KoRnů je návrat k začátkům pravdivý přinejlepším napůl. Dobrým znamením je zvuk, který není tak otřesně „taneční“ jako u předchozího alba a celkově je zemitější a „obyčejnější“. I tak se ovšem na albu objeví syntetizátory a spousta elektroniky, byť je „The Hunting Party“ paradoxně nejkytarovější plackou v celé historii kapely (upozorňuji, že se na albu objevují kytarová sóla!).
Bohužel, klasické schéma, se kterým Linkini uspěli (tedy hutné mezihry a breakdowny s Chesterovými screamy) se variuje elektronickou formou a jistým náznakem odlišnosti od výrazu písní může být pouze četnost hostů, kteří se podíleli na výsledku desky (i když…o tom později). I tak je však album rvačka bídy s nouzí, protože se jedná o kočkopsa, který nedělá nic jiného, než pořádně nudí. Nenechte se zmást, písní je celkem deset, a ne dvanáct. Minutové „The Summoning“ by mnohem víc slušel přesun na první místo alba jako obligátní intro a „Drawbar“ je spíše atmosférickou předehrou k následující „Final Masquerade“. Proč je však u „Drawbar“ přítomno jméno Toma Morella, je mi záhadou. Marketingový tah? Proč je jméno takového formátu u instrumentální vložky, po které se za necelé tři minuty zapráší? Tohle mi hlava nebere, stejně jako fakt, že téměř u každé písničky máme několikavteřinový dovětek v podobě elektronického chaosu doprovázeného mluveným slovem. Hlubší smysl nenacházím, snaží se nám kapela něco sdělit nebo chtějí jen zviditelnit samplera Hahna?
Pokud se zvuk kytar povedl, ostatní zvukové složky se mezi sebou povážlivě perou. Je totiž nad míru zneklidňující jednou slyšet přehnanou elektroniku a auto-tune, pak začne další píseň a máme najednou punkově špinavý zvuk („War“). Zvuk není jednotný (bicí mají na sobě občas naverbovaný hrůzostrašný efekt, zejména v úvodu skladeb) jako třeba u dvou posledních koncepčních alb, které sice svým zvukem míří na diskotéky, ale na druhou stranu mají komplexní tvar po celou dobu. „The Hunting Party“ se tak jeví, že se chce zavděčit všem. Starým i novým fandům zkrátka dopřává něco, oběma však plnohodnotně nemůže jít po chuti. Pro nové fanoušky je deska příliš „surová“, pro staré fanoušky tady není nic nového a poslech je příliš rušivý a komplikovaný. Album se totiž v žádném případě dobře neposlouchá a po chvíli začne sloužit jako kulisa k nějaké zajímavější aktivitě (chytání lelků, spánek, cokoliv). Mám takový neodbytný pocit, že kapela se zkrátka sešla a ze srandy si zajamovala. Potom si kluci řekli, že by nebylo špatné tam nasolit pár známějších jmen a bude se to prodávat po milionech. Smutné na tom je, že minimálně druhá polovina věty je pravdivá. Pár nápadů nalézt jde, ale spíš je to louhování starých věcí a vlastních postupů. Kytarista Brad Delson v jednom z rozhovorů tvrdil, že bylo vážně fajn zase hrát na kytaru celé hodiny jako kdysi a vymýšlet si, co ho zrovna napadne a že celé nové album je jedno velké překvapení. Eh, dobře. Maximálně „Mark the Graves“ není typickou LP skladbou a hraje si s rytmikou a dynamikou. Většinou však skladby poslušně naplňují schéma sloka-refrén-sloka-refrén-mezihra-refrén bez nástrojů-refrén. A začíná to nudit. Zvlášť, když se přistihnete, že stejné frázování a podobné slovní obraty jste již někde slyšeli (ideálně dvě nebo tři písničky zpátky).
Využití hostů je tristní. O případu Morella už jsem se zmiňoval, čili pojďme dál. „All for Nothing“ mohl zazpívat klidně Chester sám, v „Guilty All the Same“ zase mohl na tu minutu zarapovat Mike (což dělá na koncertech). Nic by se nezměnilo na formě ani vyznění písně. Z jediné „Rebellion“ jde cítit autorský vklad Darona Malakiana a jeho přidaná kytara se specifickým zvukem dává písni jasný „soadovský“ náboj. Osobně jde o nejpovedenější věc z alba, byť i tento song mohl dostat větší péči (při prvním poslechu jsem refrén považoval za předrefrén, což je škoda).
Co ovšem nedokážu spolknout, je poslední píseň s názvem „A Line in the Sand“. Je mi záhadou, jak může kapela takového jména okatě vykrádat části svých písniček. Pokud by se z písně vyjmuly klidné pasáže, jde o syntézu písní „Victimized“ a „Guilty All the Same.“ Jedná se až o tak totožné riffy a melodii, že jsem měl pocit, zda se nejedná o nějakou pastiš, neboť propojení různých alternativních konců skladeb, spojování více písní dohromady či různých jejich částí je koncertní doménou kapely již několik let. Pochybuji, že by byli LP tak hluší a téměř totožné shody si nevšimli, čili se nabízí otázka: proč se tato skladba na albu objevuje? Být v kůži hochů, honem rychle se nad skladbou zamyslím a přepíšu ji tak, aby nebyla takovou kopírkou. Čili totální ztráta invence nebo soudnosti nad vydaným materiálem? Těžko říct.
Z Linkin Park se stalo těleso, které má vlastní svět a fungování v něm. Je jedno, co vydají. Je jedno, jestli se vrací zpátky ke kořenům nebo budou pokračovat v experimentování. Není už kam se vracet a není už kam experimentovat. Kapela, která během debutu vystřelila ihned na vrchol zkrátka nemá už co nabídnout, protože se skladatelsky a zvukově vyčerpala. Koncerty ještě fungovat můžou, ale nehodlám předpovídat, jak bude znít další album. A co je nejsmutnější, je mi to už úplně jedno.
|
