Je obdivuhodné, když ve čtrnácti letech rozběhnete svoji první kapelu a ještě za dalších jednačtyřicet let tuhle bandu (pravda, po dost zásadní „kosmetické“ změně, díky které tenhle vztah pro neználka není na první pohled hned patrný, i po tříletém výpadku z jejího života) se svým nerozlučným parťákem (i když tento vztah také nebyl bez mráčků) stále udržujete ve formě (i když časy své největší slávy má tenhle spolek patrně definitivně dávno za sebou), ještě stále dokážete oslovit slušný počet fanoušků, ještě stále dokážete tvořit alba s naprosto typickým rukopisem… Řeč je o kytaristovi Hansi Zillerovi, který v roce 1972 rozjel v německém Ingolstadtu kapelu Cacumen (název kapely pochází z latiny a pro Hanse byl významný tím, že díky němu pohořel v jednom ze školních testů), ke které se o šest let později připojil zpěvák Claus Lessmannn. To, co naznačily první albové zářezy pod hlavičkou Cacumen, to kluci definitivně vykultivovali v druhé polovině devadesátých let minulého století pod značkou Bonfire.
Zatím jsme ale teprve na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy se Cacumen vydávají do studia, nejdříve se singlem „Riding Away“ (dobře vybráno, ne náhodou se tahle skladba stane mým doporučením z debutového alba), na kterém (bez záruky, v tomto bodě se informační zdroje rozcházejí) ještě Cacumen hráli se třemi kytarami - budoucím šestistrunným odpadlíkem byl Hansův brácha Karl a do sestavy patřil i klávesák Hanns Schmidt-Theissen, který je následně podepsán jako producent pod prvními dvěma alby - a o dva roky později s eponymním albem „Cacumen“. Charakteristika téhle desky je poměrně jednoduchá – již zde se dají najít kořeny, ze kterých později Bonfire uvaří svá nejsilnější alba, zatím je všechno ale poněkud polotovarové – mdlé, nevýrazné, neopracované a naivní. A ty kořeny? Silné chytlavé melodie, stadiónové refrény, přirozeně charismatický zpěv, vydařené kytarové háčky, Amerikou vonící přístupný hard rock.
Devítka skladeb na albu „Cacumen“ (v roce 2004 na reedici doplněná o demo skladby „On The Rocks“, singlovou původní verzi „Riding Away“ a singlové béčko „Wintertale“), naznačuje leccos, rozhodně však díky své neopeřenosti jen těžko prozradí, že z tohoto základu kluci do následujících necelých deseti let vypustí do světa svá přelomová alba. Kromě obou výše jmenovaných protagonistů je ze sestavy Cacumen třeba upozornit ještě na druhého kytaristu Horsta Maiera-Thorna, nejen proto, že povedené kytarové hrátky jsou jednou z nejjiskřivějších položek nabízeného menu, ale i proto, že Horst jako jediný z éry Cacumen bude ještě chvíli dělat Clausovi a Hansovi společnost i v Bonfire.
Jak již naznačeno, vrcholem debutového alba je singlovka „Riding Away“. Byť i na ní dosud chybí definitivní docvaknutí všech koleček, propracování aranží a schopnost dovést skladby k výraznější gradaci, nezpochybnitelnou (a typicky líbivou) dramatičnost jí rozhodně upřít nelze. Zajímavě působí použití saxofonu v rock´n´rollem olíznuté „Lovesong“, či poutavost v dosud neučesaném vokálu v „Queen Of Town“ (ta je ve své spontánní naivnosti a minimalistické průhlednosti vlastně i povedeným typický představitelem hledání cesty Cacumen,
následována mávátkovou halekačkou „On The Rocks“ bez schopnosti vyburcovat dav, či baladickou „No Reason To Fight“, do které stačí jen vdýchnout trochu života a barev, aby evokovala největší hity pohrobka Cacumen).
Nějak se začít musí. Když k neohrabanému debutu Cacumen přistoupíte nejen s tímhle vědomím, ale i s faktem, že jsme na začátku osmdesátých let (jednoduše řečeno, ano, chce to hrst tolerance) je tahle deska poměrně zábavná (a bodování prosím chápejte čistě v kontextu diskografie Bonfire).
|
