Jak jsou ty statistiky ošidné a zavádějící. Budeme-li to brát čistě formálně a bez znalosti souvislostí, můžeme Bonfire a jejich „Don´t Touch The Light“ považovat za malé zjevení. Která jiná kapela má na kontě debutové album, které je vyzrálé, našlapané hity a nemá prakticky jedinou slabinu? Vzhledem k těm v minulých dílech zmíněným souvislostem sice můžeme škrtnout pojem debut, ale ostatní pochvalné charakteristiky zůstávají beze změn.
Deska vyšla jen krátce poté, co se z Cacumen definitivně vyklubali Bonfire. Se železným jádrem (stabilní kytarové duo a vokalista) kapely se poprvé představila nová rytmická sekce. Z basáka Joerga Deisingera se z aktuální sestavy zanedlouho (a pouze nakrátko) stane jediný (!) nositel praporu Bonfire, bicmen Dominik Hülshorst se stane jakýmsi průběžným bubeníkem Bonfire, který sice v součtu nabubnuje celá tři alba kapely, ale pauzy mezi těmito jeho příspěvky činí v jednom případě deset, ve druhém pak patnáct let.
Základ alba tvoří již osvědčené songy, známé z éry Cacumen. A v aktuální formě je paráda sledovat, jak syrovému základu prospělo propracování aranží, hračičkovství členů kapely i zdramatizování samotných skladeb. Asi nejlepším příkladem je balada „You Make Me Feel“ (v diskografii kapely stojí tahle citovka na piedestalu emotivních záležitostí), která ke své původní dojemnosti nachytala ještě barevnější a působivější háčky, nabrala spád i napětí. Strhující „Longing For You“ s optimistickým riffem, přesvědčivě žhavým Lessmannovým projevem a dokonale stadiónovým refrénem, skvěle vygradovaná „No More“ s maximálně zpěvným a úderným refrénem (ty slaďoučké sbory jsou dokonalost sama a pokud bych měl vybírat songy, kde mi Lessmannův řezavě vzdušný vokál voní nejvíc, padne slovo právě na tuhle píseň) i vzrušujícími kytarami i divoká „Starin´ Eyes“ ale rozhodně nezůstávají pozadu.
Zvláštní výhružnou atmosféru, vláčnější tempo, určitá těžkopádnost a na Bonfire nezvyklý pesimismus (do kterého trefně zapadá Lessmannův projasněný hlas) dělá z „S.D.I.“ nejodlišnější (a přitom velice poutavý) kousek alba. O náklonnosti Bonfire k americkému hard rocku skvěle vypovídá závěrečná prosvětlená „L.A.“ se vzrušující náladou a neposednými kytarami (hodně chytlavé sólo). Přímočará a ostrá „Hot To Rock“ má v sobě drajv, jednoduchost, přístupnost i napětí. A tak snad jen titulní „Don´t Touch The Light“, ve které prim hrají na úkor Lessmannova umění kytary, působí nenápadně a opatrně.
Můžete namítnout, že recept Bonfire na hity je v základu prakticky neměnný. Ano, tahle deska je – i přes náladové změny - prakticky podle jednoho kopyta (přímočarý, nekomplikovaný melodický rock ve své ryzí podobě s profesionálním přístupem i mladickým nadšením), ale i v tom je její kouzlo. Objektivně tímhle krokem Bonfire teprve odstartovali svá nejvýživnější léta, subjektivně je pro mě „Don´t Touch The Light“ nejsilnější kolekcí, kterou kdy Bonfire nahráli.
|
