Quiet Riot by dnes mohl být jen encyklopedický pojem. Tahle kapela vznikla před neuvěřitelnými jedenačtyřiceti lety, tedy v létě 1973 v Los Angeles. Svou tvář dostala o dva roky později, kdy její kostru začali tvořit zpěvák Kevin DuBrow a kytarista Randy Rhoads. Dnes už jsou oba nebožtíci. Rhoads zahynul v roce 1982, už jako člen doprovodné kapely Ozzyho Osbournea při letecké havárii a DuBrow se v roce 2007 předávkoval kokainem. Z původních Quiet Riot v té dnešní sestavě nepůsobí už nikdo. Jediní, kdo si pamatují multiplatinové časy „Metal Health“ jsou basista Chuck Wright a bubeník Frankie Banali.
Takže o legitimitě současné sestavy by se dalo pochybovat. Jenže ona zas tak špatná není. Banaliho a Wrighta doplňuje kytarista Alex Grossi (jinak člen Bang Tango a pravidelný přispěvatel na štěky, pokoušející se oživit dávno zašlou slávu Stevena Adlera) a světoběžník za mikrofonem Jizzy Pearl, který se stihl mihnout v sestavách L.A. Guns, Ratt a vést druhdy vcelku úspěšné Love/Hate. Čili s přihlédnutím k faktu, že DuBrow a Rhoads jsou už na pravdě boží a další klasický kytarista Carlos Cavazo o kapelu nemá zájem, neboť je členem Ratt, můžeme dnešní sestavu Quiet Riot uznat jako právoplatnou.
Pro tuhle kapelu byl vždycky její nomen omen opus „Metal Health“. Ten tehdy, v roce 1983, vylétl do čela americké hitparády a dodnes se jej jen v USA prodalo přes šest milionů kousků. Pro Quiet Riot to byl okamžik, kdy se z lokální kapely, která vydala dvě alba pouze v Japonsku, stala přes noc obrovská senzace a najednou se zařadila po bok hegemonů té doby, jako byli Kiss, Foreigner, Cheap Trick, Van Halen nebo AC/DC. Spolu s Mötley Crüe se stala tahle parta mluvčími nové generace.
Jenže už s dalším albem „Condition Critical“ bylo po slávě boží. Deska to nedotáhla dál než na patnáctou příčku a „jen“ miliónový prodej kapelu nemohl uspokojit. Postupný propad, DuBrowův odchod a rozpad, a následný comeback vrátil kapelu tam, kde byla před „Metal Health“. Spolehlivá, slušně šlapající klubová záležitost, využívající hrstky hitů a vynikajících a prověřených coverů od britských Slade. Přítrž tomu udělala DuBrowova smrt, ovšem spoluhráčům to bylo líto jen tak zabalit. Po několika neznámých zpěvácích přišel Pearl a najednou s ním i nová deska.
No, nová deska. Album „10“ tedy obsahuje deset věcí, to ano. Ale jen šestice z nich je novinkových, zpívaných Pearlem. Další čtyři jsou záznamem jednoho z posledních DuBrowových koncertů. Podívejme se tedy napřed na novinky. V podstatě se o nich dá říci, že jsou to klasičtí Quiet Riot. Takoví, jako kdyby dneska stále ještě navazovali na „Metal Health“. Hned první a celkově i pilotní singl „Rock In Peace“ má houpavé boogie tempo, ale obrovský stadiónový refrén, na jaký jsme si od Quiet Riot už v podstatě zvykli. Navíc Pearl zde podává dobrý výkon a je znát, že tenhle druh mu sedí více než alternativa, kterou nabídl letos začátkem roku prostřednictvím své sólovky „Crucified“.
„Bang For Your Buck“, „Backside Of Water“ (asi nejlepší pecka) a „Back On You“ jsou skutečně silnými skladbami, které šlapou jako za starých časů a proto kapele odpustíte i trochu slabší (rozuměj méně energické) kousky typu „Band Down“ a „Dogbone Alley“, jenž ale stále mají svou úroveň.
O té se v podstatě dá hovořit i u posledních čtyř věcí, které jsou zmíněným zachycením jednoho z posledních DuBrowových koncertů. Zvuk sice trochu pokulhává, zejména basa se tyčí nad ostatními nástroji, ale zase na druhou stranu je z toho cítit autenticita. Navíc DuBrow zde podává docela dobrý výkon, který rozhodně neznačí fatální události dnů příštích.
Soudit, jak jsou na tom Quiet Riot dnes dost dobře nejde. Pearl je v jejich řadách jen krátce a „10“ není až tak úplně regulérní album, když obsahuje jen šest nových, i když v pravdě docela dost vydařených kousků. Počkáme si tedy na další album (jestli nějaké bude), ale jasné je, že tahle tvář Quiet Riot jménu kapely ostudu dělat nebude.
|
