Švédové Beneath budou asi dobří kousci. Po „pouhých“ dvaceti letech (pravda, přerušované) své existence vydali letos svoje debutové album „Antidote“, na kterém pracovali od roku 2008. Album, na kterém hlavní roli vedle svérázně divokého vokálu hraje především živá kytara. Jenže tu Beneath nemají v kapele ani jednu a tak vypomáhat s nimi musí hosté. Ti se na „Antidote“ představí hned tři (čtvrtý má na starosti piáno), hlavní slovo má pak Daniel Josefsson z Rise And Shine. A to mají Beneath na svých stránkách navíc ještě hlášku, že ačkoliv byli původně zamýšleni jako jednoalbový projekt (a tím by tedy měla být jejich existence letoškem definitivně uzavřená), po skvělé zkušenosti s „Antidote“ existuje možnost, že Beneath spolu ještě něco spáchají.
Pokud Beneath přistupovali ke svému debutu s vědomím, že to bude v podstatě jakýsi druh sebevraždy, lze pochopit jednak délku, kterou zabrala příprava alba a jednak i délku, kterou tahle deska má. Přece jen nebývá příliš obvyklé, aby thrashová kapela sekla na albu devět položek a přitom se přešvihla přes hodinu hrací doby (vždyť i slovutná Metallica si takovouhle porci v dobách své největší slávy naložila jen jednou). Jenže na rozdíl od Metallicy se Beneath v těch sáhodlouhých kompozicích strašně snadno utopí. Jejich brutální a agresivní thrash je založen na natlakované a nekompromisní energii (a skřípavě uřvaný vokál Christoffera Binnberga do téhle nálady přesně pasuje), atmosférické vložky a případná zvolnění působí občas (obzvlášť, když mají kluci potřebu některé motivy vyždímávat do zblbnutí) trochu jako nutná nádivka bez většího dosahu. A je to o to víc s podivem, neboť Beneath nezapomínají na změnu atmosféry, tempa i motivů a jejich skladby (ty delší, kde je na to dostatek prostoru) se přece jen nějakým způsobem vyvíjí.
Kluci dokáží svoje ataky oživit i až punkově neučesaným chorálem („Reasons Undefined“) nebo krásně blackově ubzučenou kytarou („Killed In The Womb“), Binnberg dokáže účelně sáhnout i po čistém zpěvu (i když při něm někdy docela nekoordinovaně poletuje) a umění Daniela Joseffsona je (pro mě ten nejpřitažlivější element desky) radost sledovat na celém albu. Přesto na mě tahle sice pestrá a vytrvale nátlaková energie působí spíš kontraproduktivně, po finální „Antidote“ jsem z vytrvalé ofenzivy Beneath spíš unaven než potěšen, po druhém - třetím poslechu „Antidote“ splývá do jedné sice intenzivní, ale přece jen pouhé neodlišitelné masy agresivních tónů (jinak řečeno, jednou za čas jednu rotaci téhle desky v přehrávači bych rozhodně nezatracoval).
No, pokud by Beneath naplnili svojí původní vizi a žádného následovníka „Antidote“ už nevydali, hudební svět by se nezbořil. I když příznivci agresivního thrashe s deathovým ocáskem (díky chropotu Emila Kyrka) a zběsile se svíjejícím vokálem s tímhle tvrzením patrně budou vehementně polemizovat.
|
