Epica vstoupila do druhého desetiletí své existence a hned přichází s naprostým skvostem. „The Quantum Enigma“ je přesně ten typ desky, na kterém bych neměnil vůbec nic. Od nádherného obalu před hudbu až po texty – vše je opět nádherně propojené, promyšlené a (jak jinak) i epické. Že bychom tu měli žhavého kandidáta na album roku? Jsem si téměř jistý, že v rámci žánru ano.
Už samotný proces, kdy jsem se postupně s aktuální novinkou seznamoval, vypadal dost slibně. Mark Jansen, hlavní mozek kapely, o albu ještě před jeho oficiálním vydáním prohlásil, že je od svých předchůdců daleko modernější a že se na jeho utváření tentokrát podílela celá kapela. Krátce potom Epica zveřejnila jeho grafickou podobu, kterou si vzal tradičně na starost Stefan Heilemann. A nutno říct, že se vyznamenal, protože vypadá naprosto fantasticky! Teď už tedy stačilo jen čekat na to hlavní – na hudbu.
Tu nám Epica naservírovala opět v pozoruhodně dlouhé stopáži. Třináct skladeb, osmašedesát minut - tomu říkám sebevědomí! „The Quantum Enigma“ tak (stejně jako minulý počin „Requiem for the Indifferent“) není záležitostí na jeden či dva poslechy. Holanďané si totiž opět libují v nepředvídatelnosti, variabilitě i hojném počtu hudebních motivů. Toho si můžeme tradičně všimnout v dlouhých skladbách jako „The Quantum Enigma“ (která navazuje na rozsáhlou kompozici „Kingdom of Heaven“ z alba „Design Your Universe“) či „Sense Without Sanity“. Ty sice nepředstavují v jejich tvorbě nic nového (Epica jich vyprodukovala za svoji kariéru požehnaně), určitých změn si však nelze nevšimnout. Kapela přitvrdila, přidala více sborů a svůj styl ještě více přiblížila k progresivnějšímu pojetí (o čemž kromě délky vypovídá i samotná struktura skladeb). Určitou zásluhu na tom jistě má i nový producent Joost van den Broek, který převzal post po ostříleném Saschu Paethovi.
Změny i životní události zkrátka Epice prospěly. Důkazem toho je i zpěvačka Simone Simons, která své vokální linky nahrávala vlastně krátce po porodu. A světe div se, na hlase je to znát! Je plnější, celkově vyzrálejší a troufnu si říct, že i emotivnější. Přidejme si k tomu Markův nekompromisní growling, již zmíněné sbory, precizní kytarovou práci a pestré orchestrální aranžmá (které bych si s chutí poslechl i samostatně) a je vyhráno! Těžko potom vybírat ty nejzásadnější momenty na albu, protože každá skladba zde představuje velmi důležitou a podstatnou část. Zmíním tak alespoň „Victims of Contingency“, což je podle mě vůbec nejtvrdší skladba v historii kapely, a „Unchain Utopia“, která zase aspiruje na jeden z největších hitů celého žánru.
Epica pokračuje v posouvání pomyslné laťky a já se obávám, že pro drtivou většinu podobně zaměřených kapel začíná být nedosažitelná. Ať žije král!
|
