Vydání nové desky Judas Priest, ať už by byla jakákoliv, je vždy největší událostí metalové sezóny. Ne nadarmo jsou Judas Priest jednou z nejdůležitějších metalových kapel všech dob a jejich alba „British Steel“, „Screaming For Vengeance“, „Defenders Of The Faith“ nebo „Painkiller“ se zapsala do historie takovým písmem, že jen těžko budete hledat důležitější desky pro celý heavy metal. Ovšem je také pravda, že od vydání slavného „Painkillera“ byla kvalita judasovských desek všelijaká. Jistě, bylo to tím, že je na čas opustil zpěvák Rob Halford a první věc s jeho nástupcem Timem „Ripperem“ Owensem „Jugulator“ vyšla po sedmi letech hibernace. „Jugulator“ nebyla špatná deska, ale nebyli to ani pořádně Judas. Ultratvrdá, místy až industriální hudba zněla opravdu zajímavě, ale po „Painkiller“ byste čekali rozhodně víc.
Následující „Demolition“ (stále ještě s Ripperem) bylo ve znamení návratu ke klasičtějšímu zvuku, ale s poněkud nevýraznými skladbami. Comeback s Halfordem v podobě chudičké kolekce „Angel Of Retribution“ jen korunoval rozpačitost nad alby, se kterými Judas v posledních letech přicházeli. Reputaci proto nemohl vylepšit ani veskrze podivný „Nostradamus“, jehož nápad sice nebyl zlý, ale materiál. rozplizlý na hodinu a třičtvrtě, byl daleko za hranicí únosnosti. O novince „Redeemer Of Souls“ se už od začátku mluvilo jako o návratu ke kořenům. Ale znáte, jak to s těmi návraty je…
Je to pár (možná tři) roků zpátky, co jsem četl rozhovor s Robem Halfordem. Ten tvrdil, že kapela nechce svou diskografii zakončit netypickou deskou, jakou „Nostradamus“ byl, a že novinka (možná už poslední) bude někde mezi „Screaming For Vengeance“ a „Painkiller“. Sakra odvážné tvrzení, maje na paměti zejména fakt, co obě desky znamenaly. Ale co, potenciál v téhle kapele vždycky byl a snad i je i poté, co je opustil velice důležitý člen, kytarista K. K. Downing. Jeho nástupce, o generaci mladší Richie Faulkner (druhdy člen doprovodné kapely dcery basisty Iron Maiden Stevea Harrise) se ale své role zhostil důstojně a na novince se dokonce směle zapojil i do skladatelského procesu. Už jsme tu nakousli Halfordovo prohlášení, že by deska měla být mezi těmi nejklasičtějšími Judas, tak se na ní tedy pojďme podívat. Jelikož se jedná opravdu o událost sezóny, vezmeme ji, jak se říká track by track.
Start obstarává „Dragonaut“, kterou táhne kupředu neskutečně výživný refrén a tempo, co dokáže pohnout davem na stadiónu. Jako otvírák je tahle skladba velice slušná, i když samozřejmě na „Freewheel Burning“ nebo „Painkiller“ ji ještě kousíček chybí a refrén není ten z nejzapamatovatelnějších. Ale prostě Judas Priest jak vyšití. Tedy v plné zbroji a síle. Titulní „Reddemer Of Souls“ má také velice zdařilý riff, ale jinak, jako kdyby se v ní nic moc nedělo. Když v pasáži, která připomene „Hell Patrol“ čekáte, že se do toho Halford pořádně opře, nestane se nakonec nic a zdá se, jako kdyby se zpěvák šetřil na následující věc. Tou je „Halls Of Valhalla“. Tady Halford ukazuje, proč je jedním z nejopěvovanějších zpěváků. Zde si jeho vysokých výkřiků užijete dosytnosti, stejně jako Judas Priest celkově ve své nejlepší hodince. Pravděpodobně nejsilnější skladba celé desky.
„Sword Of Democlas“ vypálí riff a vy čekáte na další ostrou jízdu. Ta se však nekoná a skladba se jen tak líně převaluje a trochu připomene svou těžkopádností obě postcomebacková alba s Halfordem. „March Of The Damned“ je na tom líp, i když se zase o žádný pořádný upalovák jako „Metal Meltdown“ nebo „Ram It Down“ nejedná. Skladba spíše opět staví na výborném riffu než na zpěvném refrénu, ale na druhou stranu jí nelze upřít, že s každým poslechem roste. „Down In Flames“ táhne kupředu Halford výtečnou zpěvovou linkou a hudebně je tato skladba pevně ukotvena v osmdesátých letech, ovšem tady to rozhodně nevadí, protože tohle je další skutečně výživný kousek. Podobně je na tom „Hell & Back“, která sice začíná tak, že čekáte nějakou baladu, ale to byste byli na omylu, na ty se tady moc nehraje. Následující basová linka možná až nápadně připomene „Stranger In A Strange Land“, ale pochybnosti rozptýlí výborný riff a hypnotické tempo, které skladbu vrací možná až někam k deskám „Sad Wings Of Destiny“ nebo „Stained Class“.
„Cold Blooded“ je další povedený kousek, kde budete obdivovat kontrast mezi klidnou, skoro až mystickou slokou a rozjetějším refrénem, ve kterém Judas Priest možná trochu více pošilhávají po Americe jako v případě „Turba“. Pořádný nátěr ale posluchače čeká v podobě „Metalizer“. Halford zase ječí jako o život a co vás praští přes uši, jsou kulometné dvojkopáky Scotta Travise, který se činí jako kdysi na „Painkiller“. Výborný kousek se skrývá i pod názvem „Crossfire“, který uvozuje kytarové kvákadlo a atmosféra, která by se více hodila na americké dálnice než do začouzeného Birmighamu. I z téhle skladby vyloženě čpí nejlepší éra Judas Priest. Škoda zase jen, že Halford se už tolik nedere do výšek.
A přichází poslední tři kousky desky. „Secrets Of The Dead“ má opět tajemnou, až „nostradamovskou“ atmosféru, ale jinak je to spíše méně výrazný kousek, který se snaží být „A Touch Of Evil“, ale prostě mu to nejde. Podobně je na tom i „Battle Cry“, která je sice velice svižná, ale nějak jí chybí ten nosný nápad a vám začne v hlavě hlodat něco o nastavované kaši. Na baladu přece jen došlo a to v samotném závěru alba. „Beginning Of The End“ není žádná komerční věcička, ale nostalgická až sentimentální hra kytary a zpěvu. Rozhodně velice příjemné zakončení desky.
Abych se přiznal, tak jsem od „Redeemer Of Souls“ nečekal mnoho a proto jsem příjemně překvapen. Tahle deska strčí do kapsy jak obě postcomebackové, pro mě trochu nešťastná alba, tak i desky s Ripperem ( i když na „Jugulator“ byly některé věci skvělé). A srovnání se zlatou érou? Úplně docela s ní ani obstát nemůže. Tehdy měla ta alba esprit doby a to „Redeemer Of Souls“ nemá. Ani do kvality materiálu se druhé „Screming…“, „Defenders…“, či „Painkiller“ nekoná. Ale tahle deska se klidně může zařadit po bok takových alb jako „Turbo“ nebo „Ram It Down“ a to rozhodně není málo.
|
