Návrat…, jakoby tohle slovo získávalo v metalových kruzích čím dál tím pejorativnější význam. Kdekdo se s ním ohání a málokdo ho myslí vážně. Grave Digger si s návraty lehce zakoketovali před čtyřmi lety, kdy se po letech znovu pověnovali skotské tématice a již tehdy ukázali, že návrat v jejich podání je jen tak na oko. A teď přicházejí s návratem na plnou hubu. Jenže návrat do doby před více než dvaceti lety, kdy hrobníci představili svého „Sekáče“ je i v tomhle případě dost relativní. Grave Digger jsou na jedné straně jasně čitelní a léta prakticky ortodoxně neměnní, na straně druhé mají ve svých řadách kytaristu Axela Ritta, jehož styl je ať už od tehdejšího sekerníka Uwe Lulise či jeho následovníka Manniho Schmidta přece jen krapet odlišný.
S aktuální deskou lze Grave Digger přiznat jedno absolutorium – s tak famózním intrem (a že s nimi v průběhu své kariéry nijak nešetřili) vyrukovali hrobníci poprvé (vůbec nepřekvapí, že je součástí oficiálního videoklipu). Pochmurný klimprový funébr marš, atmosférické hřmění, příjezd fiakru, kvílivý jekot, zahromování nástrojů… a pak už klasická heavíková řezačka, demonstrující, že Grave Digger jsou ve velice dobré formě (dovolím si vypíchnout zejména živelně energického bicmena Stefana Arnolda, stále svěže ochraptělého Chrise Boltendahla a pestrobarevného a dokonale přizpůsobivého Axela Ritta s velmi rychlými prsty) a že mají ten starý, energicky přímočarý, agresivní a nijak zbytečně zkrášlovaný (že by právě tady byl ten nejsilnější ocásek retrospektivního výletu do starých časů?) heavy metal hluboko pod kůží.
Z Grave Digger padají „zpěvně“ skandovatelné vyřávačky stejně přirozeně, jako valivá, těžkopádná atmosféra či melodické skluzavky. K nejchytlavějším okamžikům patří melodické orgie (jako by se hrobníci tlačili do melodické truhly kolegy Dirkschneidera) v „Tattooed Rider“, excelentní hrátky s chytlavostí ve sborovém refrénu rychlovky s poetickým názvem „Death Smiles At All Of Us“, šmrncnuté atmosférickými klávesami i orientálně vonící kytarou, působivě zní i emotivně chraptící Chris v drsně patetické plačtivosti (což v tomto provedení je myšleno jako pochvala) baladického finále „Nothing To Believe“, v hutně líné „Season Of The Witch“ si hrobníci zase intenzivně pohrávají s alarmující depresivností. Důvodem toho, proč nejít s bodováním ještě výš, je třetí čtvrtina desky, ve které krapet ubyde ta jiskřivost první půle a závěru desky, není to však nic, co by mělo nějak zásadně brzdit tuhle šťavnatou a dravou jízdu.
„Return Of The Reaper“ je dalším z řady povedených alb německých hrobníků. Na Grave Digger je prostě už léta spoleh. Proč měnit zaběhlou formuli (a když už, tak jen v mezích zákona, čímž je teorie návratů předem vyloučena), když je jasné, co od téhle heavíkové brusky fanoušci chtějí a je vlastně i předem jasné, co dostanou? Grave Digger nezklamali, ani nepřekvapili. Přišli s tradiční a svým způsobem předvídatelnou deskou. Co je na ní nejvíc pozitivní, je skutečnost, že si dokážu představit, že by některé její kousky mohly zdomácnět v živém playlistu. Což po třiceti letech od vydání první desky a šestnácti albových zářezech téhle legendy je pořádná poklona.
|
