High Gain. Tenhle název si dobře zapamatujte. Je totiž dost možné, že se s ním v budoucnu budete ve spojitosti s českou rockovou progresivní scénou často setkávat. Vlastně už před rokem jsem kapele prorokoval slibnou kariéru. Nyní jsem si po pár dalších koncertech ve své prognóze ještě jistější. Na studiovou nahrávku si však ještě chvíli budeme muset počkat. Z rozhovoru s kytaristou a zpěvákem Janem Lichtenbergem je nicméně patrné, že se můžeme těšit na velmi promyšlený a propracovaný materiál (pro představu doporučuji kliknout na odkaz pod článkem).
Mohl bys nám představit kapelu High Gain?
Jestli myslíš představit konkrétně, tak jsme na to tři. Luboš Samek na bicí, Víťa Karásek na basu a já se snažím starat o kytaru a hlavní zpěv.
Vaši kariéru plně nastartoval rok 2011, kdy jste zvítězili v soutěži Múza. Co vám to přineslo?
Z materiálního hlediska nám to přineslo nějaké peníze, které jsme investovali do zkušebny. Nejdůležitější pro mě ale asi bylo to povzbuzení a ta energie, která nás nakopla k práci.
Vaše debutová deska by měla s největší pravděpodobností vyjít v průběhu léta. Jak probíhají přípravy a na co se můžeme těšit?
Vypadá to spíš někdy na podzim. Vím, že desku slibujeme už hodně dlouho a pořád se nám to nedaří dokončit. Za prvé je to z časových důvodů, protože jsme odkázaný na víkendy. Když se navíc napočítají situace, kdy jeden z nás je třeba nemocnej nebo musí pracovat, tak se práce, která se dá zvládnout za čtyři měsíce, natáhne na rok a půl. Za druhé si to celé točíme sami (a to chceme i nadále). V této oblasti se však stále máme co učit. Takže přípravy probíhají sice pomalu, ale myslím, že správně. A na co se můžete těšit? Když se přemístím z role spoluautora do role posluchače, tak myslím, že by mi na té desce zaujala její pestrost. Je tam vystřídáno spoustu žánrů a dynamicky je hodně proměnná.
Váš styl označujete na svých stránkách jako progresivní rock. S tím se samozřejmě nedá nesouhlasit. Kde všude vlastně hledáte inspiraci?
Všude! (smích) Spíš to funguje tak, že máme v palici naposlouchanej hektar různé hudby a pak něco z té bouře zvuků a rytmů, co máme v duši, vypluje nějaká písnička. Samozřejmě je tam spousta momentů, kdy je tam znatelná podobnost s nějakou melodií nebo jiným prvkem, který, jste už někde slyšeli. Někdy je to vědomě, někdy ne, ale to je normální. Vždyť v Brahmsových „Uherských tancích“ můžete slyšet písničku Pásli ovce valaši, ve skladbě „Jupiter“ od Gustava Holtze zase soundtrack z filmu Gladiátor. To se tak prostě stává.
Pro vaši tvorbu jsou typické dlouhé skladby. Na posledním koncertě jsem si dokonce všiml, že jste dvě původně samostatné kompozice sloučily do jedné. Co vás k tomu vedlo?
Jo, to je pravda. A občas je to problém, protože když hrajeme na nějakém festivalu, kde máme čas jen padesát minut, nemůžeme zahrát všechno, co bychom chtěli. K tomu sloučení nás nevedlo nic, prostě to tak dopadlo. Dostaneme nápad, pracujeme na něm a skončíme, až když máme pocit, že jsme vyjádřili vše, co jsme tou skladbou vyjádřit chtěli. Kolem každé skladby si vytvoříme celý svět fikcí či příběh. Hudbou se pak vlastně snažíme vyjádřit všechno, co cítíme.
Když hrajete v Plzni, hodně často vaši fanoušci vyvolávají kapelu Opeth. Jak si to mám vysvětlit?
Jo, to jsou kruhy našich nejbližší přátel, se kterými tvoříme takový neregistrovaný fanklub. Na jedné akci jsme si dokonce nacvičili takovou krátkou sérii Opeth a brnkli jsme to tam. Nemyslím, že by to bylo na veřejnou publikaci, ale pobavili jsme se u toho.
Kromě Opeth však nesmím zapomenout ani na vaši další hudební lásku, a to Led Zeppelin.
Na jednom břehu vládnou Opeth a na druhém Zeppelini. Pro mě jsou si tyhle kapely hodně blízké. Dělali si to vždycky po svém, jak chtěli oni, ne současná mainstreamová kritéria.
Máte nějaké konkrétní plány do budoucna? Kde všude budete hrát?
Hlavní na co se musíme teď soustředit je dodělat tu desku, vytvořit nějaké dobré promo a webové stránky. Jinak do Vánoc budeme mít v Plzni určitě alespoň dva koncerty.
Děkuji ti za rozhovor a přeji hodně štěstí.
Já děkuji.
|
