Přelom tisíciletí byl pro Metallicu kritický. Kapela sice měla na světě hit v podobě coververze „Whiskey In The Jar“ od Thin Lizzy s velice vydařeným kalebním videoklipem, ale uvnitř se rozpadala. Členové byli rozhádaní. James Hetfield měl navíc problémy s alkoholem, Kirk Hammett se opět stal neviditelným a Jason Newsted, frustrován patnácti lety ponižování od svých kolegů se rozhodl odejít. Proto další deska nevznikala ve vůbec dobré atmosféře. Navíc atmosféra na poli tvrdé hudby byla divná. Móda alternativních kapel devadesátých let najednou odezněla, renesance heavy metalu v plném rozpuku ještě nepropukla a hlavní slovo v metalu si vzaly extrémní nu-metalové party jako Limp Bizkit, Static X, Coal Chamber nebo Linkin Park, kteří kombinovali metal s rapovými či screamo pasážemi.
Právě tahle móda byla na svém zenitu v době, kdy se Metallica rozhodla natočit další desku. Na producentskou stoličku usedl opět Bob Rock, který navíc za odpadlého Newsteda nahrál basové pasáže, přestože Metallica měla už vyhlídnutého Roba Trujilla, který do kapely během nahrávání naskočil. Po většinu své kariéry byla Metallica kapelou, která šla s dobou a každé její album odkazovala na čas vzniku. Nejinak je tomu i u „St. Anger“. To ale každý z fanoušků ví. Stejně ví, že první co jej praští přes uši při poslechu téhle desky, je ten příšerný plechový zvuk šroťáku, kterým to Metallica tedy řádně přepískla.
Celkově celý zvuk alba je dost děsný, ale poplatný době, kdy se prostě na takovýhle sound sázelo. Ovšem zdaleka nejhorší je opět jeho stopáž, která využívá plné kapacity CD. Pětasedmdesát minut s takovým počtem nápadů, se kterými se Metallica tentokrát prezentovala, je prostě neúnosně moc. I když začátek nevypadá tak úplně zle. „Frantic“ je sice nejhorší otvírák, jaký kdy Metallica měla, ovšem úplný odpad to není. To, co vás ale překvapí, je absolutní absence Hammettových typických sól. Jenže ono to není jen ve „Frantic“. Tenhle trend se táhne celou deskou.
Tím „St. Anger“ působí ještě monotónněji, než by tomu bylo jinak. Titulní „St. Anger“ a následující „Some Kind Of Monster“ jsou dobré skladby a zejména první jmenovaná má hitové ambice, které podpořil ještě vynikající klip. Jenže s postupující pasáží se stává poslech alba stále nesnesitelnější. A to dokonce se najdou vcelku dobré kousky jako „Sweet Amber“, která má v sobě něco grungeové deprese devadesátých let, kdy zejména refrén působí až nirvanovsky disharmonicky. Leckteré pasáže jsou zase motörheadovsky nakopnuté, ale celkově údernost skladby zabíjí opět její nekonečně dlouhá stopáž. Slibně se rozjede i „Unnamed Feeling“, ovšem problém je stále stejný.
Většina fanoušků dnes přiznává, že desku prostě do konce nedoposlouchá. Se mnou je to stejné. Když ji chcete dát, musíte jí rozdělit na čtyři díly, ale i tak je to docela záhul. Na druhou stranu na Metallice oceňuji její snahu natočit album, které se od ostatních bude odlišovat. Udělali desku nekomerční, těžce stravitelnou, ale i tak s několika světlými místy.
Kupodivu po vydání „St. Anger“ se situace v kapele stabilizovala a Metallica, která před emisí desky byla na pokraji rozpadu se opět dostala do pohody. Svůj díl na tom nesl i nový basista Rob Trujillo, který se stal, na rozdíl od nenápadného Newsteda, vítanou pódiovou akvizicí. V tomto případě totiž platí, že všechno zlé je k něčemu dobré.
|
