Když se podíváte na výčet působišť, který u svých jmen mají uveden členové kapely Impera, možná vás napadne něco o all-stars (nebo aspoň stars) seskupení (jen namátkou Paul Stanley, Alice Cooper, Graham Bonnet, Bruce Kulick, Vinnie Vincent…). Všichni jsou fandové Kissáků (ti jsou důvodem toho, že se kluci vůbec začali věnovat muzice) a prý mají jednu společnou vizi – být tou nejlepší kapelou na světě. Soudě dle dalších podobně laděných hlášek principála u bicích J.K. Impery předpokládám, že jde jen o vtípky, kterými si tihle vyzrálí psi zpestřují život a tuhle ambici bych u nich snad ani nehledal. Rozhodně ne s deskou „Pieces Of Eden“. Od té spíš než útok na světový trůn můžete očekávat řemeslně naprosto dokonale odvedenou kolekci solidně šlapavých hard rockových písniček, které by klidně mohly zaznít v rockových (i těch opatrnějších) rádiích, které chutě rockera neurazí, které díky své podobné náladě jsou nejen snadno předvídatelné, ale mohou se stát i zaměnitelnými, ze kterých dýchá nadhled a zkušenost, ale kterým trošku chybí hlad a dravost.
Hard rock, A.O.R., blues. V podání Impery je zjevné, jak blízko k sobě mohou tyhle styly mít blízko. Tenhle pocit umocňuje především příjemně civilní vokál Mattiho Alfonzettiho, který je na jedné straně stylově dokonalý, na straně druhé je až stařešinský - s přibývajícím časem člověk čím dál tím víc touží po tom, aby to Matti aspoň někde pořádně urval, ale on vytrvale vsází na pohodovou rockovou zpěvnost.
Především díky jeho projevu mi (i přes změny nálad i tempa) připadá „Pieces Of Eden“ v konečném součtu příliš stejné (kdo ví, jak by se s tímhle materiálem popasoval jeho předchůdce John Corabi?). A tak, jak již naznačeno, je daleko přitažlivější obdivovat umění jednotlivých muzikantů (a že je co sledovat), než vsázet na nějakou přehnanou hitovost. I když samozřejmě, v tomhle ranku se bez ní neobejdeme, takže zpěvných refrénů se na desce najde dostatek.
Impera spíš než s Kiss vyrůstala s Great White, House Of Lords, Whitesnake, Europe (po reinkarnaci) a snad i Foreigner (ale i tyhle kapely musely do své dospělosti nejdřív dorůst, Impera na ní vsází už na svém druhém albu). Dáváte-li v typickém osmdesátkovém hard rocku přednost profesorské profesionalitě a příjemné písničkovosti před nespoutaností a živelností, mohlo by u vás „Pieces Of Eden“ být trefou do černého.
|
