Možná měla parta z bulhraského Rousse svoje druhé album nazvat nikoliv podle závěrečné skladby nabídnutého menu, nýbrž podle druhého kousku v pořadí. Netuším, s kým si symfoblackoši Claymore (neplést s nedávno recenzovanými Srby, kteří nedávno změnili svůj název na Claymorean, ani s dalším půltuctem kapel stejného jména) chtějí vyřizovat účty („Vengence Is Near“), ale dělají to natolik chaotickým způsobem (Centuries Of Chaos part II), že by mi tahle záměna přišla velice trefná.
Nahrávce „Vengence Is Near“ dominují klávesy. A právě ty fungují tak trochu jako svěrací kazajka na všechno ostatní dění – dokáží pohltit a přetlouct poměrně placaté bicí, občas zakryjí i kytarové riffy, do svého víru sem tam strhnou i uřvaně uskřípaný vokál (což je druhý element, který má potenciál desku vrhnout do chaotického kolotoče). Kdyby jejich motivy byly alespoň nekonečně strhující či životodárné, asi by se nic nedalo namítat. Jenže Claymore si občas dokáží vydatně pohrávat s docela prvosignálními kolotočářskými nápady a aby to nebylo moc okaté, přeplácnou to tu mohutnými pseudosymfoniemi, tu důstojným chorálem.
Světe div se, funguje to (alespoň natolik, aby člověk byl zvědavý na to, s čím Claymore přijdou za nejbližší zatáčkou a alespoň natolik, aby se to během prvních rotací nezačalo opotřebovávat). Obzvlášť, když k těm symfonickým choutkám, díky kterým má „Blížící se pomsta“ tendence znít majestátně, prsknou zhruble nespoutanou pohanskou atmosféru, případně když jim z toho leze syrovost mrazivého (to, že mají kořeny na žhavém jihu Evropy, by z jejich muziky bylo jen obtížné vyčuchat) blacku.
Působivá jsou náladotvorná intra, za největší háček desky pak doporučuji (byť nejde o skladbu, která by nejlépe charakterizovala Claymore, protože je asi tím nejpřehlednějším – a tedy výjimečným – kouskem kolekce) nenáročnou pohanštinou ozdobený skočný motiv v „The Eternal Law“. Kapele rozhodně nelze upřít epičnost a chuť dělat věci po svém.
Antichrist (samozřejmě, položka číslo pět) se v téhle desce vyznej! Nenechte se zavalit tím majestátně se tvářícím chaosem (i když nutno dodat, že ten cirkus funguje jako celkem chutné koření) a hledejte spíš nepříliš složitou podstatu kapely. Pak totiž všechno zapadne na svoje místo a tahle deska začne dostávat smysl a řád. A díky tomu je to ve finále docela zábava.
|
