Nemám ruské pohádky najeté natolik, abych vám byl schopen prozradit, zda Achsar, jehož jméno pochází právě z tohoto pramene, je postavou veskrze kladnou, či zda je to naprostý záporák. Soudě podle debutu stejnojmenné kapely ze slovenských Levic by mohlo jít o odvážného, přímočarého sympaťáka, ctícího a pevně spojeného s kořeny svého zemitého původu, schopného postavit se hordě nepřátel, patřičně hrdého na svou bojovnost, inspirovanou uměním a statečností severských válečníků (ke kterým se hlásí již samotným názvem alba).
Přesně tak totiž působí album „Septentrionalis“, se kterým Achsar slaví desetiletku svého působení. A vezmeme-li v úvahu fakt, že oslavu tímto způsobem pořádají vůbec poprvé (považujme předchozích šest demáčů jen za důkladný výcvik), je na místě pochvalně zařinčet zbraněmi. To základní, na čem koncepční příběh + pagan metal (asi nejsnazší sesumarizování toho, že se Achsar pohybují od nevázaného folku až kamsi k hrubému death/blacku) stojí, totiž atmosféera, z téhle desky prýští všemi póry.
A jedno, jestli Achsar vsází na pompéznost, syrovost, majestátnost, přímočarost či halekačkovost, prakticky vše spolehlivě funguje. Od povedeného intra, postaveného na kombinaci důstojného vypravěče (ten dostane příležitost ještě párkrát a je výborné, že se ani v jednom případě nestane brzdou svižného a nadupaného příběhu a atmosféru ještě zahušťuje), osudových bicích a skandujícího sboru až po závěrečnou „Anthem“, ve které se příjemně proplétají stěžejní elementy tvorby Achsar – pompézně melodická majestátnost a lá Turisas i těžkopádná zemitost. To vše (a to již platí nejen pro uvedené dva kousky) okořeněné vydařeným soubojem uskřípaného vokálu a chropotu, vzrušující kytarovou přehlídkou riffů, blackové ubzučenosti i bezhlavého sprintování, intenzivní nekomplikovanou masáží bicích, skromnou orchestrálností i nenápadnou lidovostí.
Z toho, co se odehrává mezi zmíněnými póly, bych si (jsa příznivcem těch odvázanějších, optimističtějších a „mumrajových“ kousků, dáváte-li však přednost těžkotonážnější muzice, i pro vás se najde dostatečná nabídka) dovolil vyzdvihnout rozvernou refrénovou melodii v pestré (dokonalý kolotoč námětů a změn) fanfárovce, „New Heroes Rise“, neskutečně chytlavě průhlednou a přitom strhující pijáckou halekačku „Old Tavern Song“ a melodickou řež v intenzivní a strhujcí „Sign Of Light“.
„Septentrionalis“ je velice vydařeným důkazem toho, že severská krev může kolovat v žilách i válečníkům u našich východních sousedů. Deska, která šmakuje pohanštinou, propracovaná muzika, která využívá osvědčené zbraně z výzbroje kapel jako Turisas, Ensiferum, Bal-Sagoth, Black Messiah či Wolfchant a přitom dokáže do tohoto mixu rozpustit i slušnou porci vlastní osobitosti.
|
