Představovat Guns n´Roses by bylo něco jako nošení piva do hospody. Tady stačí suché konstatování, že jedna z nejlegendárnějších, ale zároven také nejkontroverznějších kapel vydává nový živák. Ten svým výběrem skladeb tak výborně doplňuje patnáct let staré dvojalbum „Live Era“. Kdo byl někdy na koncertě Guns, tak si asi umí představit, jak taková akce vypadá. Je to vždycky sázka do loterie. A ne kvůli tomu, o kolik hodin bude zpožděný začátek, ale také kvůli momentálnímu rozpoložení zpěváka Axla Rose. Když má svůj den, dokáže udělat nejbáječnější rockovou show na světě, ale když ho nemá, může se kapela přetrhnout a vystoupení stejně stojí za velký kulový.
Ano, tahle kapela vždycky vstávala a padala s Axlem. Ať už po jeho boku hráli Izzy Stradlin, Slash a Duff McKagan nebo v současnosti DJ Ashba, Ron Thal, Richard Fortus nebo Dizzy Reed. Axl totiž není žádný školený zpěvák, hlas mu občas nepěkně ujede, někdy je zase intonačně značně nejistý, ale svým ostrým ječákem dokáže strhnout davy. Ostatně, když jde někdo na Guns, tak tam nemůže čekat žádné profesory.
Takže ono v podstatě jako sázka do loterie se dá brát i aktuální živák „Appetite For Democracy“, které zachycuje jedno vystoupeních kapely v Las Vegas. Se všemi jeho klady i zápory. Hned na začátku musím říct, že tohle vystoupení je skutečně famózní, přesně tak, jaké je aktuální koncertní rozpoložení kapely.
Startuje se samozřejmě titulní skladbou z poslední desky „Chinese Democracy“, na kterou je kapela náležitě hrdá a do svého koncertního setu zařadila hned pět skladeb, z nichž nejlépe vyzněla balada „This I Love“ a frenetická „Better“. Jinak se samozřejmě hraje nejvíce z „Appetite For Destruction“, a hned na úvod koncertu nechybí Axlem výtečně prezentovaná „Welcome To The Jungle“, stará punkovka „It s So Easy“, fetácká hymna „Mr. Brownstone“ nebo bombastická „Rocket Queen“. Jistě, hraje se i z Iluzí, které ovšem zůstávají v posledních letech trochu upozaděny a nečekaně dojde i na „Don t Cry“, kterou Axl léta odmítal hrát kvůli smrti svého kamaráda Shannona Hoona, jež s ním tuhle skladbu nazpíval.
Dojde ovšem i na několik nezvyklých položek. Coververze v podobě „Live And Let Die“ a „Knockin On Heaven s Door“ jsou už letitými stálicemi gunnerského programu, tentokrát k nim přibyla poněkud komorněji zahraná „Another Brick In The Wall“ od Pink Floyd a „The Seeker“ z repertoáru The Who. Prostor dostanou také Axlovi spoluhráči, konkrétně basista Tommy Stinson, který si vystřihl vlastní skladbu „Motivation“, která se nese v intencích starého punk rocku a kytarista Ron „Bumblefoot“ Thal, která předvedl svou (poněkud podivnou) „Objectify“.
Takže v podstatě jedinou chybou je fakt, že jak stopáž postupuje ke svému konci, ubývá Axlovi sil a jeho hlas je stále tenčí a tenčí, což je dramaticky znát v závěrečné „Paradise City“, kde už mu skutečně dochází dech. No jo, dvacet už mu holt není.
„Appetite For Democracy“ můžeme považovat za skutečně reprezentativní živák. Dokazuje to, že tahle kapela pořád má sílu a že její novinka rozhodně nezůstane nepovšimnuta.
|
