Kdo je Ace Frehley, ví každý, kdo aspoň někdy zavadil sluchem o rockovou hudbu. Odpadlík z Kiss je v poslední době, zvlášť, když byli Kiss uvedeni do Rock n´rollové síně slávy, zase v kurzu. A to nejen díky tomu, že se stal opět terčem pro svého někdejšího parťáka Genea „Velká huba“ Simmonse, který jej prakticky už třicet let označuje za feťáka, alkoholika a člověka, se kterým se prostě nedá pracovat. Proto Simmons je dnes v Kiss a Frehley na sólové dráze. A asi je jim oběma lépe. Frehleymu rozhodně. Ale na své nejslavnější působiště dodnes vzpomíná a samozřejmě se z něj pokouší vytěžit ještě nějaký ten kapitál. Proto se také jeho novinka jmenuje „Space Invader“, což přímo odkazuje na jeho minulost v Kiss, kde měl převlek Spacemana.
Frehley byl z původních Kiss vždycky nejlepší muzikant. Jako kytarista byl dokonce označován za jednoho z nevlivnějších na světě, protože z jeho hry čerpala prakticky každá hair metalová kapel osmdesátých let. Ne náhodou, když členové Kiss vydali v roce 1978 všichni své sólovky, byla ta Frehleyho nejlepší. Jistě, měl své mouchy, do kterých ten chlast a drogy patřily, ale to, že nikdy nepřestal být zručným hudebníkem a skladatelem, tedy na rozdíl od Simmonse, jenž je sice velice schopný ekonom a manažer, ale jako muzikant a hlavně jako skladatel stojí za starou belu, dokazuje i na novince „Space Invader“.
Ta samozřejmě nese jeho typický rukopis Kiss ze sedmdesátých let a hned úvodní „Space Invader“ působí monstrózním dojmem jako jeho „Shock Me“, „Rock Bottom“ nebo „Cold Gin“. Jeho hra je typická a duch v podstatě celé desky evokuje staré Kiss. Frehley předkládá, tak trochu oproti předchozí „Anomaly“, i dobré nápady, a když dojde na některé křečovitosti, jako je třeba závěr refrénu v „Gimme A Feeling“, tak to ani nepůsobí úplně rušivě.
Prim samozřejmě hraje Frehleyho kytara a proto jsou skladby postavené na ní a na jeho typických sólech. Proto posluchače také potěší, když vypálí ostrý riff ve „What Every Girl Wants“ (ta má typické kissácké vokály v refrénu) a pak mu člověk odpustí i bezzubou „Past The Milky Way“, kterou zachraňuje právě zase jen kytara, jenž ve sloce vytváří velmi pěknou zvukomalbu.
Ace může na tuhle desku být právem hrdý, jak už prohlašoval v tisku před jejím vydáním. Ona se mu totiž povedla. Jako reminiscence na staré Kiss působí lépe, než jak to dnes pod hlavičkou kapely dělají Stanley se Simmonsem. A Frehley k toimu nepotřebuje ani barvy napatlané na ksichtě.
|
