Druhou desítku své diskografie načali Bonfire krokem – hodně jemně řečeno – značně netradičním. Nebývá zas tak časté, aby se hard rocková kapela pustila do rockové opery. Ovšem není rocková opera jako rocková opera. Bonfire tento krok dotáhli do absolutna, když zhudebněný příběh Friedricha Schillera „The Räuber“ představili na divadelním jevišti (zájemce o shlédnutí upozorňuji na DVD záznam). Proto je na album „The Räuber“ těžké pohlížet čistě jako na další řadové album Bonfire. Na desce jsou skladby, které vyvolávají asociaci, že by se bez divadelního kontextu - pokud by vůbec vznikly – jen těžko dostaly na desku. Na druhé straně, u některých songů by vás vůbec nenapadlo, že nějak souvisí s divadlem, až tak jsou Bonfireovské. Nicméně můj pohled na tohle album bude čistě studiový – důvodem je skutečnost, že z desky „The Räuber“ na mě duch výpravnosti, dramatičnosti, či teatrálnosti dýchl jen z velké, velikánské dálky (a vlastně jen z těch momentů, které dle mého táhnou tuhle desku na scestí…)
Procházku začněme právě v těch místech. Intro „The Räuber“ díky poťouchlým klávesám, ponurým bicím a hrdelní němčině dokonale navnadí smysly, kraťoučká podivná uhekaná mezihra „The Oath“ by mohla evokovat fórky z dob „Point Blank“, na téhle desce však totálně zabrzdí předchozí strhující tempo, stejně jako navazující těžkopádně uštěkaná „Blut und Todt“ s německým textem (jeden z příkladů, proč není němčina ideálním jazykem pro muziku). Průhledná skandovačka „Hip Hip Hurray“ je poměrně jalovým příspěvkem, který stvořit tuzemská kapela, tak jí bude systematicky otloukána o hlavu její prvoplánovitá halekatelnost, určená pro vesnické zábavy (nemluvě o její bonusové verzi v němčině).
Vše podstatné se odehraje na první polovině desky. Melodické klasice „Bells Of Freedom“ s jedovatě ležérním zpěvem trošku chybí ta dávná nadýchanost, ale její bodavě potměšilá atmosféra funguje dokonale a finální křížení hlasů skvěle zvyšuje hitovost. Následující „Refugee Of Fate“ je prvním z vrcholů desky – volnější, houpavá, ne tak agresivní skladba, jako předchozí položka, šťavnaté kytary, dramatické sloky, melodicky živý refrén a dokonale vygradované napětí. Příjemně emotivní balada „Love Don´t Lie“ nabídne úchvatné vokální čarování (a funguje skvěle i v bonusové akustické úpravě) a dokonale navnadí před druhým vrcholem alba. „Black Night“ má všechny atributy jako „Refugee Of Fate“, jen ten Lessmannův vokál je ještě o něco pichlavější. Tohle hraní si na hraně melodičnosti a dramatičnosti Bonfire ohromně sluší. Druhá půlka desky pak je už příliš obyčejná, opatrná, nenápaditá, průměrná, opět platí, že neurazí – nenadchne. Po sice kvalitativně rozhárané, ale výrazné pocitové první půlce přijde už jen pohoda a uvadání atmosféry, pomalu, ale jistě směřující k lehkému zklamání, kdy místo příběhově dramatického finále nás čeká už jen vlažné vychládání.
Rezultát téhle desky je svým způsobem značně paradoxní. Za odvahu vyzkoušet něco nového si kluci zaslouží potlesk (věřím tomu, že tenhle netradiční krok byl výzvou a nikoliv kalkulem). A je otázka, jak bych hodnotil „The Räuber“ v případě, že bych měl možnost nejdříve vidět jeho divadelní zpracování a teprve potom poslouchat jeho studiovou audio podobu. Stříbrný kotouček sám o sobě však vlastně potvrzuje to systematické oscilování nahoru a dolů. Čtyři skvělé pecky jsou přece jen příliš málo…
|
