Polemizovat o významu Toma Pettyho, přestože na tuzemské publikum byl vždycky asi až moc americký, rozhodně nemá smysl. Tenhle třiašedesátiletý rocker je pravý umělec každým coulem a ať už své desky pojme z jakékoliv stránky, vždycky si můžete být jisti, že dostanete vysoce profesionální práci. A to, že udělal několik odboček ze svého stylu v kolejích klasického amerického rockového písničkářství, mu může sloužit ke cti, že jako umělec neustrnul na místě. V tomto případě je sice nejčastěji citována pravděpodobně nejméně povedená Pettyho deska „The Last DJ“, která ovšem není žádným velkým propadákem. Lehkou odbočku udělal Petty i na minulém albu „Mojo“, kde se přiklonil více k blues, ovšem na novince „The Hypnotic Eye“ si to zase namířil zpátky do rockových vod.
Musím uznat, že právě novinka je jednou z nejpovedenějších desek, které Tom Petty se svými The Heartbreakers kdy nahrál. Je rocková, ovšem už není tak skotačivá, jako tomu bylo u debutu nebo slavné „Damn The Torpedos“, Petty je dnes přemýšlivější a tomu přizpůsobuje také svůj styl. Proto tu máme skladby jako „Full Grown Boy“ (tady je třeba upozornit na úžasné vyhrávky nejen Pettyho, ale i sólového kytaristy Mikea Campbella) nebo nostalgickou „Sins Of My Youth“. To jsou niternější záležitosti, pohrávající si s náladami, jenž stojí jako protipól k tvrdším věcem typu úvodní „American Dream Plan B“, pravděpodobně největší hitovce „Fault Lines“ nebo závěrečné „Shadow People“. Ta ukazuje Pettyho jako milovníka hardrockové klasiky, protože hravě si dokážu představit, že by podobný riff vypadl z repertoáru Ritchieho Blackmorea.
V případě tohoto alba se dá v podstatě říci, že se jen těžce hledá slabé místo. Petty si s deskou pohrál, připravoval ji a natáčel tři roky a své opodstatnění tam má každý tón. I když tak velký hit jako „Learning To Fly“ už na desce nenajdete, jedná se o vzácně vyrovnanou kolekci jedenácti skladeb, v nichž je obsažena a shrnuta rocková historie.
„The Hypnotic Eye“ je v pořadá třináctým albem Toma Pettyho a jeho Heartbreakers (pokud nepočítáme Pettyho sólovky) a stále častěji se v jeho případě mluví o albu posledním. Na jednu stranu by to byla obrovská škoda, protože, soudě podle skladeb zde obsažených, má Petty v sobě ještě neskutečné množství potenciálu. Ovšem na stranu druhou by se jednalo o více než důstojné završení kariéry jednoho výjimečného umělce. A odcházet se má na vrcholu, že…
|
