Rok 2015 bude tím, kdy se nadobro uzavře kariéra Mötley Crüe. Jedné z největších kapel všech dob, která do světové popkultury přispěla řadou hitů typu „Home Sweet Home“, „Dr. Feelgood“ nebo „Girls Girls Girls“. Bylo by pošetilé očekávat, že její členové hudbu pověsí na hřebík a půjdou do předčasného důchodu. Vince Neil už plánuje sólové album, Tommy Lee je stále častěji viděn ve společnosti různých černošských dýdžejů a rapperů a chce se v budoucnosti věnovat hlavně DJingu, o sólovém albu uvažuje i dlouhodobě nemocný Mick Mars. Nikki Sixx už má jasno dávno. Tento vizionář dnes už v ničem nepřipomíná umírajícího feťáka z osmdesátých let, ale je protřelým byznysmenem, jehož každý krok je dopředu důkladně promyšlen.
V tisku už nějakou dobu prohlašuje, že právě jeho Sixx: A.M. jsou nástupci Mötley Crüe, což je prohlášení velice odvážné, protože přece jen vyrovnat se tomu, co za ta léta Crüe dokázali, je velice, velice vysoká meta. A Sixx: A.M. na prvních dvou deskách ukázali, že jsou slušná kapela, která ale nikterak nevybočuje ze současné americké rockové scény. A samotná velká jména nejsou ještě tou pravou zárukou kvality a úspěchu. Do „Modern Vintage“ kapela vkládá nemalé ambice, protože je to poprvé, co se nejedná o soundtrack k nějaké Sixxově knize a je to rovněž první deska, o níž Sixx tvrdí, že vznikla jako dílo kapely a ne projektu.
Ale na výsledku to až tak znát není. S touto deskou je to totiž naprosto stejné jako s „The Heroin Diaries Soundtrack“ nebo „This Is Gonna Hurt“. Snaží se o prvoplánovou hitovost a modernost, ovšem to jí právě vrhá mezi kapely typu Trapt, Saliva nebo Hinder, tedy mezi kapely, které Mötley Crüe označovali jako své učitele. Ono samozřejmě je dobré, když kapela zní moderně a má potenciál, jenže Sixx: A.M. to dělají tak, jak si žádají normy pro tvorbu sterilních rádiových skladeb a přesně tak evokují podbízivý rock, jaký hrají třeba Nickelback.
Samozřejmě deska má dobré skladby, jako je úvodní „Stars“, trochu nervní „Relief“, úderná „Let´s Go“, vcelku dobře pojatá coververze The Cars „Drive“ nebo závěrečná „Before It´s Over“ načichlá americkým country. Přece jen jsou dílem Nikkiho Sixxe, který byl vždycky tím stěžejním autorem u Mötley Crüe. Jenže právě oproti jeho práci v Crüe působí tyhle skladby trochu jako chudý příbuzný. Navíc zpěvák James Michael absolutně ostrádá charisma Vince Neila, jeho hlas je snadno zaměnitelný s řadou zpěváků, kterým pánbůh také do vínku nedal omračující barvu vokálu. A proto, to, co by v Crüe prošlo, tady působí dojmem jakési nastavené kaše. Mezi takové skladby můžeme zařadit singl „Gotta Get It Right“, který je hodně podbízivě postaven nebo skladby z konce desky „Hyperventilate“, „High On The Music“ či „Miracle“.
Sixx: A.M. se tedy nepodařilo plně přesvědčit ani na potřetí. Přestože Sixx upíná v současné době už skoro všechny síly na tento projekt (kapelu?) a všude roztrubuje, že tohle je tak skvělá kapela, jakou snad svět ještě neslyšel (inu, byznysmen ve stylu Genea Simmonse), jedno je jasné. Sixx: A.M. nikdy nemůžou plnohodnotně nahradit Mötley Crüe!
|
