„Sad Wings Of Destiny“ je albem, které bývá citováno jako to, díky kterému se v řadách Judas Priest zrodil heavy metal a jako to, které nastartovalo jejich hvězdnou éru. Pravdou je, že debutová deska „Rocka Rolla“ žádnou velkou díru do světa neudělala a hned po ní opustil kapelu John Hinch. Jelikož se už Judas Priest mohli pochlubit debutovým albem a nahrávací smlouvou, hledání nového spoluhráče nebylo složité a na bubenické stoličce se usadil Alan Moore. S ním v listopadu 1975 započalo nahrávání nového materiálu. A ten už byl skládán hned od počátku s úmyslem vytvořit mnohem agresivnější a metalovější desku.
Ono v podstatě „Sad Wings Of Destiny“ při zpětném pohledu a s odstupem řady let skutečně navazuje na „Rocka Rolla“ a rozdíl mezi oběma deskami není až tak propastný, jako se vždycky tvrdilo. Vezměme si například úvodní „Victim Of Changes“, která nese ještě otisky stylu, ve kterém byla „Rocka Rolla“ hrána. Navíc historie této skladby sahá ještě před příchod Roba Halforda, protože spoluautorství je připsáno bývalému vokalistovi Alu Atkinsovi. Právě tahle skladba, kterou deska startuje je, jednou - nikoliv však jedinou - spojnicí mezi minulostí a budoucností. Do roků příštích ale směle hledí dvojka „The Ripper“, která už ukazuje Judas Priest jako kapelu, která si jasně vymezila svůj styl a tak mohutně pokládá základ heavy metalu.
I když se „Dreamer Deceiver“ zase vrací ke stylu začátku sedmdesátých let (opět s Atkinsovým skladatelským vlivem evokuje „Run Of The Mill“ z debutu), „Deceiver“ a především „Tyrant“ už jsou pevně na svých metalových základech a především druhá jmenovaná skladba ukazuje styl, jaký se pro Judas Priest v příštích letech stane charakteristickým. Je tu přesně ten zvuk kytar, ten Halfordův ječák i ty harmonie, které prostě ten základ položily.
„Genocide“ a závěrečná „Island Of Damnation“ už jedou v jasných metalových kolejích a dozvuky debutové desky, tak silně okořeněné blues, jsou stále slabší a slabší (s výjimkou Tiptonovy klavírní „Epitaph“). Místo toho se stále častěji dere dopředu pořád více a více ostrý Halfordův ječák (tímto stylem snad v té době nikdo nezpíval), je jasné, že prvotní oťukávání kytaristů Tiptona a Downinga je u konce a oba pánové si padli do oka natolik, že začínali tvořit jeden z nejsilnějších kytarových tandemů všech dob. Navíc si oba s Halfordem sedli na skladatelské úrovni, což se v budoucnu prokáže ještě mnohokrát.
Judas Priest za rok a půl udělali veliký pokrok. Jak co se týče zvuku a stylu, tak i kompozic. Ty jsou tvrdší, sevřenější a mnohem ostřejší. „The Ripper“ a „Tyrant“ se stali jejich novými hymnami, jenž budou ještě v příštích letech hojně citovány mnoha a mnoha vlivnými metalovými kapelami, namátkově Overkill, Iced Earth, Skyclad či Mercyful Fate. I když možná ani „Sad Wings Of Destiny“ není až ocelově metalová, je to hard rock ostrý jako břitva. Právě v téhle době, kdy se Judas Priest rozhodovali, jakou cestou se vydat, byly skladby jako „The Ripper“, „Tyrant“ nebo „Genocide“ hodně důležité.¨Co se týče sedmdesátých let, je tahle deska pro kapelu asi největší klasika.
|
