Tak copak se ti dneska zdálo? Zdálo se mi, že jednou natočím cédéčko…
Třeba to takhle někdo z členů Evenline v dětství zažil, tenhle snový zážitek se mu vybavil, když s bandou dumali, komu desku věnovat a tak volba padla na boha snů Morfea. „Dear Morfeus“ je tak završením existenční pětiletky francouzské party, která za jeden z nejzásadnějších okamžiků svojí éry považuje předskakování před Alter Bridge. A bodejť by ne, když rockové příchutě téhle (ovšem nejen téhle, Evenline se sami hlásí třeba k Metallice, Pearl Jam či Nickelback) kapely lze na „Dear Morfeus“ objevit.
Z předchozích vět lze snadno odvodit, že Evenline hrají melodický rock (já bych k těm vzorům občas náladově přihodil dokonce i Bon Jovi v jejich umírněně dospělácké podobě z posledních let), který občas oživí živočišným přitvrzením. Největším lákadlem jejich tvorby je fakt, že umí zacházet s melodiemi i strukturou skladeb, takže se vytasí s řadou chytlavých motivů i s dobře vygradovanými písněmi, dokáží být dostatečně emotivní i dospělí. Největší bolestí je fakt, že čím víc se blížíme k závěru desky, tím víc jsou šťavnaté pocity z jejich písní mělčí a mělčí.
To nejpodstatnější si Evenline nechali na úvod alba. „Misunderstood“ je skvělá rocková elegance dokonale říznutá agresí, s kombinací příjemně hladivého a zároveň vypjatého vokálu (jeho říznutí občasným chropotem je velice smyslné), s účelnými změnami v náladě a s narůstajícím napětím i emotivním kytarovým sólem. Následující „Without You“ se svěží melodickou linkou, špetkou jedovatosti ve zpěvu i skandovatelným natlakovaným refrénem (ano, i „I Can´t Live Without You“ lze přednést bez sladkobolnosti) je asi nejenergičtější věci na desce s úžasným potenciálem posluchače strhnout a vtáhnout do děje. „Letter To A Grave“ představí Evenline v podobě přirozeného dospělého písníčkářství a v tuhle chvíli už víte o Evenline vše podstatné. Zbytek alba – výborná kombinace agresivní muziky s měkkým (a špetku jedovatým) vokálem v „Insomnia“, plíživé rozjímání v titulní skladbě, přelévání nálad z klidu do vypětí v „You Should Have Left Me“ či třeba troška jemné poetiky v závěrečné Eternal Regrets“ - je už jen rozvíjením drobných nuancí z výše uvedeného, prostý momentů překvapení.
Ve finále lze konstatovat, že „Dear Morfeus“ je příjemná a poslouchatelná rockovka, která nesklouzne do přeslazenosti, své největší trumfy vytáhne hned na začátku a pak se zuby nehty snaží udržet vzrušující atmosféru z úvodu. Což se sice úplně nezdaří, ale rozhodně ne natolik, aby nad Evenline člověk zlámal hůl. Takový typický produkt dnešní doby – tři parádní pecky (ne úplně šťastně zařazené hned na úvod alba, což pak strašně nabudí očekávání) a zbytek desky, který neurazí, ale ani nenadchne.
|
