Zlínem se přehnala „slepá zuřivost“, v podání pětice Hoffmann, Baltes, Tornillo, Frank a Schwarzman. Důkazem toho, že reunion Accept prostě táhne, je, že sportovní hala Euronics sice vyloženě nepraskala ve švech pod návalem fanoušků, přesto návštěvnost koncertu razantně předčila loňský zimní MoR. Nejnovější album „Blind Rage“ dosahuje vysokých prodejních čísel, Accept na turné vyprodávají jeden koncert za druhým, na internetu se objevují samé pochvalné články a recenze; to vše slibuje, že se fanoušci mají na co těšit.

Večer zahajuje česká powermetalová stálice Salamandra v čele opět s Ivanem Borovským. Kapela měla sice jen krátký čas na to něco předvést, ale ukázala se zase jednou v pozitivním světle. Slušně vyzněla i skladba „Masters of Rock“, která ve Zlíně zaznít prostě musí. Nakonec ale určitě nikomu nevadilo, že Salamandra nedostala více prostoru, neboť už byli všichni natěšení na hvězdu večera. Důležité bylo (nejen co se Salamandry týče a pokud jste nestáli na nějakém naprosto nesmyslném místě), že zvuk byl poměrně čistý.

Na Accept jsme si museli ale ještě počkat, protože si s sebou jako podporu přivezli mladé Damnations Day z Austrálie, kteří mají na kontě zatím jen jedno album „Invisible, the Dead“. Ani oni se ale na pódiu neohřáli příliš dlouho. Prostor dostali na šest skladeb, a vzhledem k tomu, že na albu je jich devět, zahráli téměř celý obsah své diskografie. Damnations Day vypadají jako mladá kapela, nadšená z toho, že dostala šanci se dostat do světa a tak, , ač zmáčknutí na úzké nudli, se i prezentovali na pódiu. Vzhledem k tomu, že zpěvák Mark Kennedy zároveň hraje na kytaru, působila show poněkud staticky. Hudební směsice žánrů fanoušky neurazila a mezi davem se našlo nespočet těch, co nadchla. Každopádně na turné s nějakou menší kapelou by mohli mít větší úspěch. A myslím, že svou šanci ještě určitě dostanou. Tohle turné je pro mladé Australany rozhodně velká zkušenost a dost dobrý start kariéry.

Accept slibovali dvacet jedna skladeb a nadupaný setlist, promíchaný z většiny diskografie, přesto je to těžká práce natřískat dohromady největší hity spolu s dostatečným počtem novinek. Těch nakonec zaznělo šest, ale kdyby jednu dvě vynechali a možná místo nich zapojili nějaké starší osvědčené skladby, setu by to prospělo. Ale nemůžou přece pánové pořád dokola hrát totéž. Jako první spustili novou klipovku „Stampede“, kterou vlastně vůbec netuším, proč hrají, protože v ní vždycky nasekají docela dost kiksů a bylo tomu tak i tentokrát. To následující „Stalingrad“ už zněl mnohem lépe, zato do třetice všeho dobrého i zlého, u „Hellfire“ se Wolf zapomněl u backing vokálů. A v podobné režii pokračoval i zbytek setu. Ale pánové jedou už dva měsíce v kuse a show rozhodně neflákají, naopak z nich srší nadšení a energie, kterou můžou mnohé daleko mladší kapely jen tiše závidět, a tak drobné kiksy s úsměvem přejdeme a odpustíme.

Accept vědí jak na to a jejich koncert nikdy nevypadá jako rutina. Muzikanti komunikují s publikem, hrát je evidentně baví (proč jinak by se také vraceli) a jediný slabší článek na celé show je, že Herman Frank od Wolfa a Baltese nedostává příliš prostoru na to se také předvést, přestože není o nic horší muzikant. To jeho jedno a půl sóla člověk vítá skoro se smutným povděkem. Když už jsme u sól, Peter s Wolfem si neodpustili ani baso-kytarový souboj. Peter navíc lítal po scéně jako naspeedovaný zajíc Duracell a párkrát si to skočil dokonce na bedny postavené před pódiem. Markovi to také zpívá na výbornou a ve starších písničkách si našel perfektní polohu, že často předčí i originál… To, že mu párkrát vypadnul text přičítám tomu, že měli všichni ten večer nějaký horší den, zároveň ale dokázali odehrát vynikající koncert. Také nezapomněli na smutnou událost toho dne a skladbu „Dying Breed“ věnovali Jacku Brucovi (Cream), který ten den definitivně podlehl nemoci jater.

V setlistu Accept vynechávají pro ně evidentně méně významná alba a tak nejen, že jsme si neposlechli jeden z vůbec prvních hitů – „I’m A Rebel“, ale ani nic z posledních let před comebackem (nejvíc mrzí klasiky typu „Bulletproof“, ale nepohrdla bych ani něčím z „Predátora“. I tak ale Accept na živo baví a vůbec bych se nezlobila, kdyby je opět pozvali na nějaký festival.

Setlist: Stampede, Stalingrad, Hellfire, 200 Years, Loosers And Winners, London Leatherboys, Starlight, Dying Breed, Final Journey, Shadow Soldiers, From The Ashes We Rise, Restless And Wild, Ahead Of The Pack, No Shelter, Princess Of The Dawn, Dark Side Of My Heart, Pandemic, Fast As A Shark. Přídavek: Metal Heart, Teutonic Terror, Balls To The Walls