Rocková scéna v první polovině devadesátých let se podobala vroucímu kotli. Z historického pohledu je dnes už jasné, že to byla doba, která se dá označit jako poslední, kdy se v hudbě děly převratné věci. Klasický metal, jaký reprezentovali Judas Priest začal svůj vrchol zažil kolem roku 1984 a koncem osmdesátých let zmutoval a začal dostávat různé podoby. A Judas Priest, jelikož nikdy neměli oči zavřené a po celou dobu své kariéry absorbovali vlivy okolí, na to nemohli nereagovat. Ale to trochu předbíháme. Napřed se vraťme do roku 1992, kdy končí monstrózní turné k „Painkiller“ během kterého Rob Halford oznámil, že se rozhodl kapelu opustit.
O rok později Halford přišel (spolu se Scottem Travisem) s debutovým albem své kapely Fight „War Of Words“ a to ukázalo tvář Metalového boha ještě brutálnější a modernější, než v případě „Painkiller“. Samotní Judas Priest vyhlásili, že si kapela dává dočasnou pauzu, kterou hodlá využít k hledání nového frontmana. Mlčení bylo nakonec prolomeno až v roce 1996. Přestože v souvislosti s pěveckým postem se mluvilo o Sebastianu Bachovi (ex-Skid Row), Michaelovi Kiskem (ex-Helloween) nebo Ralfu Sheepersovi (ex-Gamma Ray), volba nakonec padla na absolutně neznámého Tima Owensem, který předtím měl zkušenosti jen z revivalového spolku Judas Priest pod názvem British Steel. Nakonec po krachu Fight, který skončil s druhým, tentokrát už ne moc vydařeným albem „A Small Deadly Space“ se kajícně vrátil i Scott Travis.
V dobových rozhovorech svorně Tipton, Downing a Hill tvrdili, že Owens, který si ke jménu vetkl přezdívku Ripper, je ještě lepší zpěvák než Halford a že s ním budou Judas Priest znít skutečně moderně. „Na scéně jsou takové kapely jako Machine Head, Fear Factory, Pantera nebo Biohazard a ty všechny my posloucháme. Nebráníme se žádným vlivům,“ vysvětlil Tipton v jednom z rozhovorů, které předcházely vydání desky, kterou kapela nazvala „Jugulator“. Ta se objevila koncem října 1997 a samozřejmě vzbudila hned velký poprask.
Pochopitelně po takové desce jako byla „Painkiller“, která se stala žánrovým milníkem, by bylo každé další album očekávané. Ještě navíc, když má mít kapela jinou hlavní tvář. Ale co, devadesátá léta experimentům přála, čehož nakonec Judas Priest plně využili. Tipton rozhodně nelhal, když tvrdil, že kapela má oči otevřené, což ukázal hned samotný úvod, jež uvozuje industriální lomoz, tak typický pro Fear Factory, do čehož kytaristé začnou sázet strojově chladné a ocelově tvrdé riffy. První Ripperovo zaječení - jóóó, je to tam…! Ten chlap má hlas jako hrom, že skutečně jeho srovnání s Halfordem nemůže být ničím nenormálním. Úvodní a zároveň titulní věc tak ukázala cestu, jakou se Judas Priest ubrali. Nastolili ještě větší tvrdost než na „Painkiller“, trochu svou tvář odlidštili a zmodernizovali.
Přichází „Blood Stained“ a „Dead Meat“ a ejhle… Trošičku se s nimi může na mysl vkrádat i nuda. Právě zde se projevil fakt, že kapele přece ten Halford chybí. Když ne jako zpěvák (což samozřejmě taky…), tak jako skladatel. Celou desku dal dohromady Downing s Tiptonem, což byly jen dvě třetiny úspěšného vzorce na judasovské hity. Ty na albu nejsou žádné. Tady nečekejte žádné „Breaking The Law“ nebo „You´ve Got Another Thing Comin´“. Tady jsou metalové fláky podřízené v podstatě jen agresivitě a tvrdosti.
Proto skladby z desky lze rozdělit na ty vydařené, které by i dnes mohly být klasikami kapely a kam patří kromě titulní věci i ostrá „Death Row“, klipovka „Burn In Hell“, pravděpodobně nejlepší „Bullet Train“ a závěrečný epos „Cathedral Spires“. Zbylá polovina desky už takových kvalit nemá, zejména „Dead Meat“ a „Decapitate“ nedosahuje takřka ani na lehce nadprůměrnou laťku . Tady prostě došly veškeré nápady.
Když bychom „Jugulator“ měli shrnout, jedná se v kontextu diskografie Judas Priest o velice, velice zajímavou desku. Dokumentuje přesně stav metalové scény devadesátých let, ukázala, že i staříci jsou schopni velice sympatického pokroku, ovšem ukázala i fakt, že sem tam nějaký ten dobrý nápad by bodl. Její přínos lze spatřit i v tom, že světu dala Rippera Owense, i když bez Halforda prodeje přece jen trochu klesly. Jenže kapela s „Jugulator“ byla velice spokojena. Alespoň navenek to tvrdila.
|
