Pink Floyd mají novou desku. Jen tato holá věta stačí, aby se jejich fanouškovi zježily chlupy na celém těle a zrychlil tep. Je to dvacet let od vydání „zaručeně posledního alba“ „The Division Bell“ poprvé, co se na pulty prodejen a do internetových eshopů dostává nová, dříve nikdy neslyšená hudba od těchto legendárních britských progresivistů. Ovšem od chvíle, kdy letos v červenci manželka frontmana Davida Gilmoura prozradila, že přece jen Pink Floyd novou desku ještě vydají, vedou se spekulace o legitimitě tohoto díla a o celkovém comebacku kapely.
Chybí samozřejmě Roger Waters, to asi ani nikdo nemohl předpokládat, že po všech nechutnostech, které mezi ním a zbytkem kapely proběhly, by se ještě tenhle legendární baskytarista někdy v řadách Pink Floyd ukázal. Pochopitelně, s Pink Floyd už dlouhá léta nemůže být ani Syd Barrett a fyzicky přítomen není ani zesnulý klávesista Rick Wright. Přesto duch posledně jmenovaného se nese celým albem. A teď se dostáváme, jak říká klasik, k jádru pudla. Základ alba „The Endless River“ totiž tvoří jádro projektu The Big Spliff, což byl soubor jakýchsi koster ambientních nahrávek, které Gilmour, bubeník Nick Mason a právě Rick Wright pořídili v době natáčení alba „The Division Bell“. Kostry skladeb, pod kterými je více než z poloviny podepsán právě zesnulý Wright, pak Gilmour a Mason začali dodělávat a upravovat v loňském roce, aby letos konečně přišli s jejich konečnou podobou.
Jak už bylo zmíněno, základ „The Endless River“ stojí na základech ambientního projektu a na jeho celkovém vyznění je to znát. Novinka (pokud o téhle desce tak můžeme hovořit) je totiž velmi netypická nahrávka, dalo by se říci, že absolutně antikomerční a možná jde nejvíc do pravé podstaty Pink Floyd. V případě „The Endless River“ tak můžeme hovořit jako o oslavě čirého muzikantství, čistého art rocku. Všechny skladby (až na dvě výjimky) jsou instrumentální, kde prim hraje tu Gilmourova čarokrásná kytara, tu Wrightovy vesmírné klávesy.
„The Endless River“ nikam nepospíchá, než aby se jednalo o svižnější skladby, většinou se pohybuje v pomalých tempech, která dávají vyniknout samotným hudebním výkonům všech zúčastněných. Pochopitelně největší sousto z koláče si ukousl Gilmour a za vrcholy celé kolekce můžeme považovat nádhernou bluesovku „It´s What We Do“, kde jeho kytara dostatečně supluje zpěv, a závěrečnou, v intencích klasických Pink Floyd se pohybující, zpívanou „Louder Than Words“, která jako jediná (pardon ještě s „Allons-Y (1)“ a „Allons-Y (2)“) dává vzpomenout na éru desek jako „The Dark Side Of The Moon“ , „Wish You Were Here“ nebo „Animals“.
Velký prostor také dostávají Wrightovy klávesy, které zvuku „The Endless River“ dodávají psychedeličtější tvář a tvoří tak protipól takřka bluesové Gilmourově kytaře. Celkově jsou to právě Wrightovy vesmírné plochy, které spojují kompozice do skoro jednolitého celku a tvoří mezi nimi nenásilné přechody. Ovšem, jak je samozřejmě neodiskutovatelným a nezvratným faktem, Wright už šest let není mezi živými a proto některé jeho kompozice jsou opravdu jen minutu a půl trvající základy, které, ať se Gilmour s Masonem snažili, jak chtěli, nemůžeme za hotové skladby považovat.
I tak je „The Endless River“ vydařené dílo. Je sice absolutně nehitové, možná vyjma zmíněné, závěrečné „Louder Than Words“, ale jsou to stále mistrně zvládnutí Pink Floyd. Jejich vliv na další generace hudebníků tak trvá. Následovníků mají spousty, ale když si poslechnete právě i „The Endless River“ hned víte, že ta pravá chemie vznikne, jen když Gilmour zapne aparát, Mason usedne za bicí a jakoby ze záhrobí k nim promlouvá Rick Wright. Tahle deska je bezesporu posledním počinem v úchvatné kariéře Pink Floyd. Nic dalšího už nebude. Tečka. Konec. Ovšem konec, ač netypický, tak velice důstojný.
|
