Některé věci na světě jsou věčné. Egyptské pyramidy, Taj Mahal, Leninovo mauzoleum a… AC/DC. Těm už je letos čtyřicet a právě vydávají svou šestnáctou desku „Rock Or Bust“. Ta ovšem vznikala za velmi dramatických okolností, které by se daly přirovnat k situaci, kdy se po smrti původního zpěváka Bona Scotta rodilo slavné „Back In Black“. Tentokrát opět nemilosrdně zasáhl krutý osud a proto v sestavě už nenajdeme zakládajícího člena a jednoho z nejdůležitějších skladatelů kapely Malcolma Younga. Tento, v pozadí stojící, druhý z bratrů Youngů, který před desítkami let definoval styl, jakým se AC/DC budou ubírat, už pravděpodobně nikdy nevyběhne na pódium, možná už nikdy nevezme kytaru do ruky. Čas je nemilosrdný a tohoto jedenašedesátiletého muzikanta dostihla nemoc, které se lidově říká demence a Malcolm v současné době své dny tráví v ústavu s minimální vidinou na budoucí zlepšení. Jeho místo zaujal, stejně jako v roce 1988, kdy se Malcolm zotavoval z alkoholové závislosti, jeho synovec Stevie Young, což Angus označil jako jedinou logickou volbu.
Aby toho nebylo dost, problémy si nadělal i bubeník Phil Rudd. Pro toho si totiž před pár dny přišla policie a obvinila jej ze zosnování dvojnásobné nájemné vraždy a držení drog. Ačkoliv obvinění z vražedného spiknutí sice nakonec byla stažena, Rudd už je prostě poznamenaný a nad jeho budoucností v kapele visí otazník. Angus Young posléze v rozhovoru pro Billboard.com přiznal, že si vlastně s Ruddem v posledních letech už vůbec nerozumí a že už dávno není takový, jaký býval. Rudd nakonec nebyl přizván ani k oficiálnímu fotografování. Ať tak či tak, faktem je, že Ruddova hra a nápady Malcolma Younga na novince slyšet jsou.
„Rock Or Bust“ vychází po šesti letech, což je druhá největší pauza mezi alby. Ta nejdelší byla osmiletá, před vydáním předposlední desky „Black Ice“. AC/DC jak vidno nikam nepospíchají. Ono v podstatě ani nemají kam a minimálně za posledních dvacet let je každá jejich vydaná deska už jen promo materiálem pro nadcházející obří turné. Toto mamutí tažení pak ukáže novou scénu, vedle starých hitů kapela zahraje několik nových skladeb a fanoušci šílí blahem. A nejinak je tomu samozřejmě i u novinky.
Není tedy zbytečné psát recenzi na tuto desku, když stejně všichni ví jaká bude? „Kritici nás napadají, že už jsme vydali jedenáct stejných desek, akorát s jiným obalem. To ale není pravda. Ve skutečnosti jsme jich vydali dvanáct,“ prohlásil kdysi se svojskou dávkou ironie Angus Young. A v tomhle výroku jako kdyby se skrývala celá historie AC/DC. „Rock Or Bust“ je proto opět dalším albem do diskografie. Dalším albem a albem opět parádním. Tím ale nechci říct, že bych se rozplýval nad vším, co kdy A/DC vydali. Některá alba jako třeba „For Those About To Rock (We Salute You)“, „Fly On The Wall“ nebo „Stiff Upper Lip“ považuji za ty, kde to kapela šolíchala jen tak na půl plynu. To ale není případ novinky.
Ta pokračuje v linii nastolené předchozí „Black Ice“ a představuje tu písničkovější tvář AC/DC. Ti dnes už nejsou ta hřmotná elektrárna, jako v dobách, když pálili „Whole Lotta Rosie“ a posluchač měl pocit, jako kdyby se škvařil v rozpáleném oleji. Zvuk dnešních AC/DC je o trochu víc dřevní, ovšem na druhou stranu vycizelovaný a slyšíte v něm každý tón, který je dopředu pečlivě promyšlen. Ať je to pilotní singl „Play Ball“, který má společně se „Sweet Candy“ a „Baptism By Fire“ ty největší hitové ambice, nebo ať jsou to bluesovější, tvrdší kousky v podobě titulní „Rock Or Bust“, „Get Some Rock n´Roll Thunder“ nebo závěrečné dřevně bluesové „Emission Control“, vždycky si buďte jisti, že narazíte na ty nejklasičtější AC/DC, kteří skládají hlavou a pečlivě o všem přemýšlí a rozvažují.
Proto ani mohutný chorál v „Dogs Of War“, který vám připomene nápěvy Accept, tam není jen tak z plezíru, i ten má své opodstatnění. Navíc výtečný výkon podává i Brian Johnson, na jehož hlase vůbec není znát, že už mu táhne na sedmdesátku a stále se tváří tak, jako když buldok žvýká rozdrážděnou vosu.
U AC/DC se prostě opět vůbec nic nezměnilo. „Rock Or Bust“, i když je samozřejmě jen albem do řady, může patřit k tomu lepšímu, co kdy od AC/DC bylo ke slyšení. Otázka ovšem je, jestli tomu bude ještě někdy v budoucnosti, protože novinka nese stále ještě skladatelský otisk Malcolma Younga. Čili ne až tak tohle, ale spíše to další album (pokud k nějakému samozřejmě dojde) bude ta zatěžkávací zkouška.
|
