Zdůvodňovat neúspěch desky „Jugulator“ je podle mě bezpředmětné. Judas Priest se totiž stalo to samé, jako před dvěma lety jejich souputníkům Iron Maiden. Obě kapely totiž fanouškům představily své nové frontmany a ani jeden z fanouškovských táborů je prostě zcela nepřijal. Je jasné, že „Ripperovi“ Owensovi se podařilo Roba Halforda nahradit mnohem lépe, než tomu bylo v případě Blaze Baileyho jako alternace Bruce Dickinsona v Iron Maiden, ale i u Judas se jednalo o velký prodejní skok směrem dolů. Jistě na tom měla vinu také doba, která se mezi vydáními „Painkiller“ a „Jugulator“ ukrutně proměnila a z metalových hvězd se stali bezmála psanci.
Judas Priest ale prozatím nenásledovali příkladu Iron Maiden, kteří už do svého středu opět nasadili Dickinsona, a s „Ripperem“ natočili další album, zatímco Rob Halford už opustil svůj groovemetalový projekt Fight i elektronický pokus Two a pod svým jménem se vrátil k čistému heavy metalu. A možná, že Judas Priest uznali, že na “Jugulatorovi“ trochu přestřelili, co se týče tvrdosti a omezení klasických kytarových sól a proto Glenn Tipton oznámil v roce 2000, že jejich další album bude v podstatě návratem ke kořenům. Kapela na tomto album pracovala už od roku 1999 a Tipton se chvástal, že tentokrát Judas Priest předloží to nejlepší, a i když jedním dechem prohlašoval, že Ripper je pevnou součástí kapely, dvojice Tipton/Downing jej doslova odstavila od skladatelského procesu, čímž jej degradovala na nájemného zpěváka.
S tím návratem ke kořenům to ale až tak horké není. Jistě, v případě „Demolition“ se rozhodně nejedná o žádné staromilské dílo, ale přece jen deska pošilhává po klasickém heavy metalu více než „Jugulator“. Ubralo se na účelné tvrdosti a spíše se kapela soustředila na melodie. Takže zde můžete slyšet slušnou „Close To You“, která je všechno jiné, než klasická bigbítová balada, ovšem je i skladbou, kterou byste na „Jugulator“ hledali marně. Jenže na mysl se vkrádá myšlenka, jak by asi tahle skladba zněla, kdyby se na ní skladatelsky podílel Halford. Ripper jej co do pěveckých dovedností zastoupil dokonale, ovšem Halfordovým odchodem klesl i kreativní potenciál a co nebylo ještě tak markantní na „Jugulator“, to se na „Demolition odhaluje v plné nahotě.
Judas Priest prostě na „Demolition“ nedokázali složit pořádný, úderný hit, kterými se prezentovali celá osmdesátá léta. Sice k pojmenování „pořádného hitu“ má nejblíže závěrečný hymnus „Metal Messiah“, který ale nemůže starým hitům příliš konkurovat. 
V podstatě moc nezafungoval ani otvírák „Machine Man“, na který kapela nejvíce sázela a představuje tak vstup do začarovaného kruhu. Pak po celou (připomínám, ukrutně dlouhou) délku alba se Judas Priest stále nedaří nějak se z něho vymotat. O tom svědčí ponejvíce naprosto tuctové kompozice jako „Devil Digger“ nebo „Subterfuge“ (tady ovšem chválím výborné využití až mansonovských kláves ve sloce), které jako kdyby demonstrovaly počínající skladatelskou impotenci kapely.
Možná i to mělo dopad na to, že komerčně si album vedlo ještě hůř než „Jugulator“ a schylovalo se k velkému třesku. Ripper se sice stále tvářil, že je pevnou součástí kapely, ale odtažitější přístup ze strany svých spoluhráčů nemohl přehlédnout. Fanoušci samozřejmě volali po Halfordově návratu poté, co si Metalový bůh znovu potykal s čistým metalem a tlaky byly i ze strany vydavatelské firmy. A tak dva roky po vydání „Demolition“, po splnění závazků týkajících se turné, musel Ripper prostě z kola ven. Za dveřmi totiž stál znovu ten, kterého o sedm let dříve nahradil.
|
