Ani se nedivím tomu, že progresivní parta Dimension z amerického Denveru (i když vlastnící mexické pasy) vydala za patnáct let své existence pouhá tři alba. Na to, aby člověk vstřebal jejich aktuální hodinu a půl dlouhou nálož, nebude od věci nechat mezi novinkou a případným následovníkem, stejně jako v případě letošního dvojalba „Revolution“, alespoň dalších sedm let rozestupu.
Jejich „Revoluce“ je totiž značně náročné album. Hledáte-li synonymum pro technicky náročné, melodicky nepříliš splavné (a když už, tak si Dimension na každé plynulé vodě dokáží – a nepochybuji, že zcela úmyslně – vybudovat nějakou brzdící kaskádu) a přehršlem motivů nabobtnalé album, můžete jej objevit právě zde. Výzvou je už samotný fakt, že Dimension oficiálně fungují jako pouhé trio, přiznávající se k tomu pouze nejzákladnějšímu rockově nástrojovému obsazení. Naštěstí je na albu ke slyšení také záplava (papírově nepřiznaných) tónů atmosférických černobílých klapek, které hudbu Dimension zpravidla odlehčují (a leckdy se stávají i dominantním nástrojem), případně táhnou do příjemné archaičnosti.
Instrumentálně nelze kapele pranic vytknout. Každá ze skladeb je však spíš než materiálem, určeným k relaxaci a zábavě, materiálem studijním (vzhledem k šikovnosti muzikantů bych v tom viděl jistou podobnost s Dream Theater), a demonstrujícím hráčské kvality a muzikantský um. Dimension své lekce sice ředí i řadou chytlavých a přístupných (někdy až s power metalovým ocáskem) motivů, ale že by se našla na desce byť jen jediná skladba, na kterou je možné posluchače nalákat jako na něco, co se snadno dostane pod kůži, to tedy ne. Přispívá k tomu fakt, že kytarista a zpěvák (ne náhodou je to psáno v tomto pořadí) David Quicho má sice příjemný vokál, ale coby individualita je s tímto svým „nástrojem“ až tím posledním v řadě, přispívá k tomu i fakt, že poměr nosných nápadů a délky alba je přece jen poměrně nevyrovnaný.
Jako by si Dimension uvědomovali, že na to, aby přikovali posluchačovu pozornost, nesmí jen vytrvale preludovat, ale musí nabídnout i nějaké snadnější lízátko. A to je podle mě kámen úrazu. Ono se jim tyhle dva světy nedaří účinně propojit. Co naplat, že úvodní „The Source“ i „Pale Horse“ nabídnout náznak nadýchaně rozmáchlých refrénů a jejich vokální linky nezapřou dramatičnost i naléhavost, když tenhle pocit strašně snadno vyprchá? Co na tom, že díky vytrvalým změnám a zvratům v „The Waltz Of Death“ narůstá napětí a intenzita, když hlavní motiv, který člověku v hlavě zůstane, je právě ten vypůjčený od klasika? A takhle by se dalo pokračovat kousek za kouskem až do finále. Dimension nelze upřít to, že jejich devadesátiminutová nálož je plná děje a nenudí. Ale nemůžu se zbavit dojmu, že s trochou nadsázky a s výpůjčkou od Cimrmana je tohle typická ukázka sopky, která svou činností zasypala sama sebe. A všeho evidentně moc škodí…
O tom, že Dimension jsou hudební hračičkové, svědčí závěr obou disků. Kluci si totiž vypůjčili songy od svých kolegů (a při zdi se rozhodně nedrželi) a otiskli do nich svojí stopu. Příznivci Beatles i Led Zeppelin možná budou protestovat, že jsou klasiky, na které se má sahat jen decentně a s nábožnou úctou. Pokud nejste fanatickými vyznavači obou zmíněných kapel, nejspíš vám bude připadat, že svojský vklad Dimension hranice nepřekročil, ale zejména u „Eleanor Rigby“ je to fakt jen o fous.
„Revolution“ je obtížná deska. A netvrdím, že jsem jí do současné doby už plně pobral, vstřebal a pochopil. Možná i proto mé nadšení z ní není kdovíjak veliké – možnost objevovat je v případě téhle desky asi nekonečná, ale co s tím, když mi tam chybí výraznější háček?
|
