Pokud byste se chtěli dostatečně nabažit umění dvojice Jay Lamme a Keith Warmen, asi by bylo účelnější sáhnout po jejich sólové tvorbě. Pod hlavičkou Cea Serin totiž není produkce téhle progresivní dvojice kvantitativně zrovna objemná. Za téměř osmnáct let své existence (jasně, oni si kluci od téhle značky na pár let pochopitelně odpočinuli) totiž Cea Serin mají na kontě pouhá dvě alba, přičemž na tom druhém, vloni vydaném „The Vibrant Sound Of Bliss And Decay“ nabídli pouhých pět skladeb. Ale ti, kteří měli možnost se s tvorbou Cea Serin seznámit na deset let starém debutu věcí, že v tomto případě je počet skladeb zanedbatelnou veličinou.
Dát nějakou stručnou charakteristiku téhle desky není zrovna jednoduchá záležitost. Ne náhodou bývá hudba Cea Serin označována jako „náladový či vrtošivý metal“. A s nejúžasnější, a poté i s nejrozsáhlejší kompozicí desky se nabízí otázka, zda pojem metal je ještě vůbec na místě. První dvě skladby by tuto otázku rozhodně nenastolily. Úvodní vypjatá a chvílemi pocitově silně obnažená „Holy Mother“ s dominantními kytarami a jejich sekanými riffy, se štěkaně jedovatou náladou, interesantním křížením vokálů hlavních protagonistů, nezbytným instrumentálním zašmodrcháním (i když nejde o nic krkolomného) má děj, melodii i energii (a netřeba, aby šlo o něco ohromujícího) kříženou z pramenů progresivního power metalu. Následující „The Illumination Mask“ s apokalyptickým intrem nabídne relativně chytlavou melodii (žádná prvoplánovitost) s power metalovou splavností, dynamické bicí s až thrashovou energií, futuristické klávesy a opět vír strhujících událostí a nezbytnou přirozenou exhibičnost v instrumentálních pasážích.
Jako z jiného světa pak funguje zlom v podobě citlivě podmanivé „Ice“, vypůjčené od Sarah McLachlan. Melancholické piáno, saxofon, perkuse, španělka, lehce najazzlý ocásek, tklivá atmosféra, zasněné klávesy, sametově procítěný zpěv a výsledkem je jedna z nejpřitažlivějších balad progresivního (i když jak říkám, o metal se neotírá ani šosem) ranku.
Zásluhou poměrně neuspořádané a komplikované „The Victim Cult“ se Cea Serin zase vrací k hrubější a útočné poloze, působivému střídání čistého a uštěkaného vokálu, melodickým zvratům, kompozičním přemetům a nátlaku. O závěrečné „What Falls Away“ stačí říct jen tolik, že se rozprostírá na ploše dvaceti minut (nedovolil bych si tvrdit, že by délka skladby byla uměle natahovaná, i když o smysluplnosti diskuze na toto téma bych taky raději nepolemizoval) a je smysluplným a živým křížencem výše uvedeného – od decentního piána, přes jakousi art rockovou (na jazyk se mi derou Marillion) 
vzdušnost, k mohutnící teatrálnosti až do nezbytné agrese, opětovně s výraznou instrumentací (a dostatkem prostoru pro oba nástroje Jaye Lamma).
U Cea Serin není od věci, že co desetiletka, to jedna deska. Aspoň má člověk dost času na to vstřebat jejich spletitou a zajímavou muziku.
|
