Jen těžko si může člověk vybrat víc zavádějící stylové vodítko k albu „First Bite“ německých Strangelet, než fakt, že na desce pěje Stefan Zörner, který má na kontě první dvě alba power-přemýšlivců Lanfear, jejichž kytarista Markus Ullrich na albu hostuje. Tedy, Stefan to má v krku stále dobře seštelované, jen aktuálně s prvotinou Strangelet (podomácku vydanou, čtyři roky starou desku a předloňské EP „Tainted“ pomiňme) míří kamsi na území hard rocku, glamu a heavy metalu, do širokánského období sedmdesátých až devadesátých let minulého století. Je jasné, že s tímhle záběrem půjde o trochu chameleonskou kolekci. Podstatnější však je fakt, že jednak zcela přirozeně drží pohromadě a jednak i to, že na takhle rozsáhlý cíl se Strangelet převážně s úspěchem trefují do černého.
A jedno, jestli melodicky heavíkují, jestli si půjčují písničkářsky rockový výraz ve stylu Bon Jovi, jestli se v kytarovém sóle otřou o Guns´n ´roses, jestli jim do žil skrz výtržnicky oprásklou ležérnost prosákne feeling Motláčů, jestli vám zabrnkají na city při dojáčkovém ploužení, anebo zda vytáhnou na světlo jižanské karty a blues, (skoro) v každé z těchto poloh jsou uvěřitelní. Přiznávám, že mě docela mrzí, že Strangelet více upřednostňují tu rockovou polohu, protože úvodní heavíková (první a poslední) riffovka „Privilege Of Power“ je parádní klasickou peckou mezi oči s výraznou melodikou, našlápnutou energií, syrovým nakřáplým vokálem bez špetky teatrálnosti, ze které příjemně vykukují (setrvalý poznávací znak kapely) archaičnem vonící klávesy, se žhavým kytarovým sólem i excelentním zvolněním s proplétajícími se vokály.
A pak se začíná pozvolné klouzání do rockové historie – páskovská halekačka „Nothing“ s vyřvávaným refrénem a příchutí Ameriky, skvěle vygradovaná singlovka „Tainted“ se zpěvným refrénem a zahuštěním v podobě pochmurného zpěvu, derisovsky jedovatý zpěv v dramatické (klávesy fantasticky čarují) „Pray To Break“, se štěkanými sbory, ani polobalada „Stillborn“ s úvodním pocitově silným pohupováním a postupně narůstajícím drajvem nedají vydechnout a nebýt zvolnění v melodické „Snakebite“, patřila by do téhle skupiny i tato jedovka.
Největší překvapení pak Strangelet nachystají v přímočaré nekomplikované rockovce „Hell & Back”, s kovbojsky jižanským ocáskem a foukací harmonikou.
Tím jsou v podstatě definitivně odkryté všechny karty, které mají Strangelet v ruce a zbytek desky je pak povedenou variací – zejména mix nálad Bon Jovi a Cinderelly v „Catching Fire“ a příjemná ploužáčková piánovka „All That´s Left“
s výrazným příspěvkem hostující Nicole Gessler patří k tomu lepšímu - na již představené příchutě hudby Strangelet.
Tak trochu metalová variace na téma „jsou hvězdy, které nehasnou“, oslavující nikoliv jednotlivé tahouny žánru, ale žánry samotné. Přirozená, působivá, funkční a adrenalinová. Ideální deska na mejdany i pro okamžité zvednutí nálady.
|
