Rok 2014 byl pro mě poněkud chaotický. Mezi závěrečnou snahou o univerzitní titul, stěhováním a nekonečným bojem se švédským byrokratickým systémem bohužel nezbylo na muziku tolik času, kolik bych si představovala. Což se týká především návštevy koncertů. Naštěstí uplynulý rok nebyl skoupý na kvalitní alba a vrchní desítka se sestavila skoro sama. Pojďme se tedy podívat, co mi udělalo radost:

1. EVERGREY – Hymns for the Broken

O prvním místě nebylo pochyb. Nakonec, je to jediná deska, která si za minulý rok zasloužila čistou desítku. V recenzi už jsem se rozplývala myslím dostatečně, ale stojí za zopakování, že tohle je přesně to, co od Evergrey očekávám a co jim jde nejlíp. Od vydání mě nutí se k ní pravidelně vracet a zážitek stále nijak nevyprchává. Opravdu zasloužená přední pozice.

2. ACCEPT - Blind Rage

Ačkoli Accept jsem v hodnocení nadělila „pouze“ devítku, to album je jednoduše naprosto parádní. Pořád se mi trochu nechce věřit, jak neskutečnou formu tihle staří pardálové drží a jak sveží muziku dopřávají svým fanouškům. Oproti prvním dvěma comebackovým deskám je znát i jistý posun a nápady rozhodně nedochází. Svou návykovostí si navíc časem vydobyla vyšší pozici, než jsem původně očekávala.

3. NEONFLY – Strangers in Paradise

Tihle britové mají výborně našlápnuto. Jejich první desku jsem měla už pěkně dlouhou dobu oposlouchanou až běda a ohledně druhého počinu jsem měla jen ta nejvyšší očekávání, která se podařilo do puntíku splnit. Jejich náboj, variabilita a úžasný cit pro melodie je vyděluje z řady podobných kapel a rozhodně ukazuje vstříc velké budoucnosti. Skvělá práce!

4. SONATA ARCTICA - Pariah´s Child

Fanoušci téhle kapely jsou už ějakou dobu radikálně rozděleni a rozdílnost názorů se pouze zvětšuje. Já si nemůžu pomoct, ale vývoj kapely mě neskutečně baví a novinka toho byla jen potvrzením. Ze všeho je cítit upřímnost tvorby, i když z toho občas vylezou šílenosti jako „X Marks the Spot“ (mimochodem zpětně jedna z mých nejoblíbenějších na desce). Mám pro Sonatu jednoduše slabost a asi se to jentak nezmění.

5. ANUBIS GATE – Horizons

I tady jsem snad všechny svoje pocity vypsala v recenzi. Anubis Gate se drží svého originálního stylu a ještě nikdy své fanoušky nezklamali. Novinka pak patří mezi to nejlepší, co prozatím vyprodukovali. Progová škatulka měla letos trochu pauzu, ale tahle deska ji reprezentuje víc než hrdě.

6. BROTHER FIRETRIBE – Diamond in the Firepit

Ti mě dostávají čím dál víc. Ačkoli po prvním poslechu by mě ani nenapadlo, že tenhle retro projekt bude v mojí bilanci tak vysoko, nakonec nemůžu jinak. Skladby jsou nakažlivé jak ebola, Pekka Heino za mikrofonem naprosto brilantní a některé melodie vás pár dní po každém poslechu prostě odmítají opustit. Už ani nevím, kolikrát jsem si musela jít pustit cokoli jiného, protože mi půl dne v hlavě dokola hrála „Close to the Bone“.

7. FLAMING ROW – Mirage a Portrayal of Figures

Vedle NeonFly druhá kapela, která se do TOP 10 probojovala už svým druhým albem. A velmi suvérenně, nutno dodat. Pro jejich hudbu nemám jiné označení, než schizofrenní. Faktem ale je, že nějakou záhadou to dokonale funguje. A na tuhle pozici by jim pravděpodobně s přehledem stačila úvodní skladba „Mirage – A Portrayal of Figures Part 1“, kterou tímto pasuji na progovou skladbu roku. A Kiri Geile má božský hlas!

8. DYNAZTY – Renatus

Tomu říkám vydání se na správnou cestu. Dynazty bezbolestně poupravili svůj styl, přidali mnohem víc vlivů a moderních příměsí a vylezla z toho jejich zatím nejlepší deska. Téhle mladé švédské smečce rozhodně nechybí drive a „Renatus“ jenom ukazuje, že v „pouhém“ glamu by jich byla škoda. Chytré, chytlavé, intenzivní a osvěžující album.

9. KISSIN' DYNAMITE – Megalomania

Ačkoli mám tuhle bandu ráda od jejich začátku, upřímně jsem nečekala, že se jim bude dařit držet laťku takhle dlouho. Po předchozím výborném albu jsem měla obavy, že zenit byl překročen a v tomhle duchu prostě nepůjde pokračovat tak, aby mě to pořád bavilo. A ejhle, z „Megalomania“ se vyklubala prozatím jejich nejlepší deska, nabitá hity, nekonečně energická a velmi příjemná na poslech. Takže ráda uznávám svoji chybu a přiřazuji jim zasloužené místo v žebříčku.

10. ELVENKING - The Pagan Manifesto

Ani zde se moje obavy nenaplnily. Bylo velmi těžké přijít s dostatečně kvalitním nástupcem po takové hudební delikatese, jakou je předchozí „Era“. Ale ono se podařilo, možná díky překvapivému většímu příklonu zpět z folkovým kořenům téhle bandy. Ačkoli mi deska i přes velkou snahu nepřirostla k srdci tolik, jako její předchůdce, pořád to stačí na uzavření desítky.

Koncert roku:

1. Secret Sphere – festival Under The Dark Moon

Možná jeden z nejlepších koncertů, kterých jsem se kdy zúčastnila. Ačkoli lidí bylo na festivale opravdu málo a počasí stálo za starou belu, Secret Sphere předvedli, jak má vypadat naprosto špičkový koncertní výkon. Jsem fanynkou Michela Luppiho už pěkně dlouhou dobu, ale tu čest vidět ho naživo jsem měla poprvé. A nejen, že jsem byla svědkem pravděpodobně nepřesvědčivějšího vokálního výkonu, jaký jsem kdy slyšela, ale navíc se i zbytek kapely na pódiu pořádně vyřádil. Show, která překonala i moje velmi vysoká očekávání.

2. NeonFly – Borlänge, Sandviken (Švédsko)

O oblasti Dalarna, do které jsem se přestěhovala, se rozhodně nedá říct, že by nabízela přehršel metalových koncertů. Proto když k nám dorazili moji oblíbenci NeonFly spolu s Magnum, nemohla jsem vynechat jak koncert přímo v mém městě, tak ani v blízkém Sandvikenu. NeonFly mě naživo ještě nikdy nezklamali a naopak se pořád zlepšují. Protentokrát nechyběl naživo ani bubeník Boris, za kterého jsem tolikrát předtím viděla různé náhrady, a je nutno uznat, že možná právě on dodal show ještě to něco malinko navíc.

3. Masterplan – Basinfire fest

Ačkoli celý festival byla totální katastrofa a jeden velký chaos a i přesto, že jsme těsně předtím zmokli až na kost a koncert byl opožděn a zkrácen, z nějakého důvodu jsem si show Masterplan extrémně užila. Obzvlášť staré hity mě donutily pořádně si zapařit, z čehož jsem jinak už poněkud vyrostla. Kapelu jsem následně viděla ještě na švédském festivale Rockstad Falun už s regulérním vystoupením, osobně ale pořád řadím výš to ze Spáleného Poříčí.

Speciální ocenění:

Gloryhammer – Master of Rock

Protože to byla prostě sranda. Ne opravdu, nevzpomínám si, kdy jsem se u řečí nějakého zpěváka naposledy takhle pobavila. Plusové body za nápad se stereo zvukem z publika.