Nová díla, projekty a kapely vznikají často dělením. V tom lepším případě si muzikant založí další projekt a ten se bez problémů snáší s jeho mateřskou kapelou. Jonnemu Järvellä se právě toto podařilo. Snad bychom mohli hovořit o strategickém rozložení sil. Nápady mírné a klidné proudí na aktuálním albu kapely Jonne a svou nespoutanost uplatňuje v Korpiklaani. Jak sám Jonne řekl: „Obě kapely jsou pro mě jako vlastní děti a člověk si vždy najde čas hrát si s oběma“.
Nasazení, se kterým se Jonne vrhá vstříc nové výzvě, se promítá v úvodní skladbě "Viuluni lauluni soutaa". Je zde cítit energie i krása přirozenosti, obsažená v každém tónu, a Jonneho rukopis je zde jasně patrný. Rozmanitostí a kontrastem pyšnící se "Ken söi lapsen lattialta" z počátku navnadí na lehčí notu, ale záhy Jonneho ráznější hlas dává posluchači najevo, že nepůjde o monotónní song. Do děje pak něžně jako vánek vstupuje přívětivý hlas Cait McWhir a ženský vokál je novinkou v Jonneho tvorbě.
Onu pozitivní energii vysílá i "Ämmänkuolema". Je klidnější, přesto rozmanitá, převážně instrumentální a Jonneho hlas zazní jen sporadicky. Následující "Kuku käki", byla ještě před oficiálním vydání alba představena coby ochutnávka. Jonne ji uvádí ráznějším vokálem, ale během skladby mírní pojetí zpěvu a vypráví vlídným hlasem. Při "Metsään on iäksi mieli" člověku občas proběhne mráz po zádech. Sestava umělců, která se podílela na vzniku této skladby předvádí skvělé výkony. Tajemství úspěchu zde není ukryto pouze ve snaze, aby vše běželo jak má, ale díky silnému zápalu a vášni se song na celém albu přímo zviditelňuje a lehce převyšuje ostatní skladby.
K této písni byl natočen videoklip, který velmi silně umocňuje atmosféru. Dech chladného severu, linoucí se ze skladby "Tule hiidestä hevonen" posluchači vykreslí obraz rozlehlých chladných jezer, hlubokých lesů a temně modrého nebe. Pojetím klidná, procítěná, silná skladba se opět může pyšnit bohatou koncepcí a jedinečným rukopisem.
Lidově znějící úvod písně "Leppäyöhön löyly" navodí veselou atmosféru, kterou naboří energický Jonneho vokál, záhy ubírající na intenzitě, jenž na vlně pozitivní melodie vypráví příběh plný krás kolem nás, obohacený magickou recitací Perttiho Pesonena a houslovým doprovodem. Desku uzavírá cover verze Paula Simonse "The Boxer", ve které Jone poprvé a naposledy opustí rodnou finštinu.
Celkový koncept by se mohl nejednomu posluchači jevit, jako nostalgické ohlédnutí se za projektem Shaman. Pravdou je, že tento pocit se po poslechu třetího, čtvrtého songu rozplyne. Jak se atmosféra dokresluje, posluchač zjistí že se jedná o něco jiného a to díky koncepci skladeb, počtu podílejících se lidí, hostů a hudebně-kulturního propojení.
Celé album s sebou přináší poselství klidu, vzájemného porozumění a lásky. Jako by Jonne skrze svou desku spolu s ostatními vzkazoval " Mějme se rádi".
|
