Čím se AC/DC stávali většími a slavnějšími, čím rostly prodeje a koncerty byly stále natřískanější, tím větší začínaly být problémy se zpěvákem Bonem Scottem. S vydáním živáku „If You Want Blood“ se ukázalo, že cesta, kterou kapela nastoupila, je ta pravá. Aniž by museli AC/DC uhnout ze svého přesvědčení, prodeje utěšeně stoupaly i ve Spojených státech. Tam si AC/DC dávali dohromady se začínající heavymetalovou vlnou, která začala rašit po odeznění punku na britských ostrovech (jaký je to paradox, když ještě před dvěma lety házeli novináři AC/DC do jednoho pytle s punkery). Ovšem především Angus Young toto škatulkování odmítal.
Jak už jsem zmínil v článku k „Powerage“, došlo rovněž na velmi citlivou změnu na producentském postu. Prsty v tom měl nový americký agent kapely Doug Thaler (později spolupracoval s Docem McGheem na managementu kapel jako Mötley Crüe nebo Bon Jovi), který prosazoval renomovaného amerického producenta Eddieho Kramera. Ten měl na svém kontě desky interpretů jako David Bowie, The Beatles, Kiss, Rolling Stones či The Kinks. Tím ze hry samozřejmě vypadl Harry Vanda a i George Young, což bylo pro kapelu hodně bolestivé. Brzy proto mezi Kramerem došlo ke třenicím a kapela začala své nahrávky opět konzultovat s Youngem a Vandou. Do všeho se musel vložit manažer Michael Browning, který přišel na kompromisní řešení. To se jmenovalo Robert John „Mutt“ Lange. Lange nebyl Američan a neměl za sebou hvězdný zástup natočených trhákových desek. Ale s kapelou si konečně sedl.
Ale teď zpět ještě k problémům s Bonem. Zpěvák se stával čím dál nekontrolovanějším. Pil přes míru, občas bral drogy, pral se po hospodách. Sice, jak mu v některém rozhovorů v polovině devadesátých let (když vycházela kolekce „Bonfire“ na jeho počest) přičetl k dobru Malcolm, Bon nikdy nezmeškal žádný koncert. Objevil se někdy třeba jen několik minut před zahájením, leckdy ve stavu, který už byl na pováženou, ale vždy se hrálo. A také se natáčelo a Bona práce na albu bavila. Všichni tušili, že vzniká něco, co je posune dál. Mnohem dál. Co ale netušil nikdo, byl fakt, že tahle etapa směřuje neochvějně ke konci.
Tentokrát se deska, která dostala název „Highway To Hell“ nahrávala částečně ve studiích v Sydney a částečně v Londýně. Možná pomohla změna studia, možná za to mohl Mutt Lange, který své schopnosti dokázal zejména v osmdesátých letech, ale na „Highway To Hell“ se kapele podařilo zachytit živočišný přístup z „Let There Be Rock“ s komerčnějším zvukem, kterým jim neubíral ani zbla na dravosti, ale už byl přijatelnější pro americké posluchače, protože si musíme uvědomit, že kapelami číslo jedna v té době byly za oceánem Foreigner, Journey, The Eagles či REO Speedwagon.
Navíc tady byly skutečné hity. Jistě, jistě, „Whole Lotta Rosie“ hit byl, „Rock n´Roll Damnation“ či „T.N.T.“ ve své podstatě taky, ale nebyly to hity v pravém slova smyslu, mainstreamové, komerční. To titulní „Highway To Hell“ a „Touch Too Much“ ano. Obě skladby stejně jako hymnická „If You Want Blood“ mají chorálové sbory a refrény, které se už nehodily do hospody pro několik desítek vyvrhelů, ale byly určeny pro největší stadiony světa.
Album samozřejmě nestojí jen na těchto třech zmíněných skladbách. Deska je až neuvěřitelně vyvážená bez jediného slabšího místa (jako nejslabší věc můžeme jmenovat „Beating Around The Bush“, ale i ta je silná až dost). A z AC/DC se skutečně hvězdy stávat začaly.
Přijala je už i Amerika a čekalo se, že další deska bude znamenat jejich totální celosvětový průlom.
Z historického pohledu to tak bylo. Ale už u toho nebyl Bon Scott. Začalo to obvyklým tahem s kamarády po londýnských knajpách. Podle výpovědí svědků ovšem Bon nebyl nijak zvlášť opilý, tedy ne více než jindy. Když jej pak jeho kumpán Alistear Kinnear vezl k sobě domů, aby se Bon trochu vyspal, zpěvák usnul už v autě. V garáži mu Kinnear, mimochodem taky pěkně pod parou, položil sedačky a přikryl ho dekou, aby se vyspal tam. Bon se už nikdy neprobudil. Ráno jej Kinnear našel v autě mrtvého. Oficiální příčina? Udušení zvratky. Ten den se psal devatenáctý únor 1980. A slibně rozběhnutá kariéra se zdála být na konci.
|
