Kostarika je země, která nemá armádu, což mi přijde úplně skvělé. Dnes hodnocená kapela je pak dalším důvodem, proč mít tuhle osvícenou republiku v oblibě. Nápaditý power-prog s bohatým melodickým obsahem mě mile překvapil a dílo se hned zařadilo mezi adepty na nejlepší žánrové počiny roku. Menší problém je ovšem určit, kterého.
Vydáno bylo už loni. V letošním roce však byla realizována jeho reedice s novým přebalem, dvěma novými skladbami a hlavně v lepší kvalitě, která se zároveň díky (skvělé) firmě Power Prog rozšířila do celého světa. I samotné pořadí písní bylo přeházeno, úvodní nátisk je však shodný v obou případech. Dech beroucí spídovka „Destiny“ je otvírák, jak má být. Vzhledem k tomu, že jde o debut, vyloženě zaskočí profesorským zpracováním stylu. Ve stejných kolejích jede i třetí skladba (a videoklip) „Time“, tedy zpěvně vypjatý refrén, jemný symfonický doping a chutné melodie na všech frontách. Tím však power-speedmetalové představení končí. Kostaričané jsou totiž otevření více žánrovým proudům a jejich debut se tak dá označit jako deska pěti tváří. Jednu z nich jsme si probrali, zbývají další čtyři.
Druhý song „Fallen Angel“ je na albu ve dvojím zastoupení. Variabilní struktura s orientálním feelingem inklinuje k progresivní odnoži, tu však přímo blahodárně odlehčí nádherný chorus. Ona druhá (a zároveň jedna z nových položek) verze je výjimečnější v tom, že v ní pěje Roberto Tiranti (ex-Labÿrinth), který si své hostování velmi užívá a slyšet jeho hlas v umně napsaných vokálních linkách je vyložená slast! Další náladovou povahu Destiny reprezentují dvě slušné (ačkoli ne strhující) baladické skladby („I Saw An Angel Cry“ a „Nothing Last Forever“). Na řadu přichází neoklasický power-prog. Songy číslo pět (druhá novinka „Forgive But Not Forget“) a šest („Into Black Horizon“) nás asociačně přenesou k produkci kapel, jakými jsou Time Requiem, Majestic nebo Ring Of Fire. Tedy sytý hudební podklad s náročnými, ale i zábavnými kytarovými vrtulemi (viz parádní sólo ve „Forgive But Not Forget“). Sice nemohu tvrdit, že by mě to bavilo víc, než power/spídový kvalt, jakost je ovšem neoddiskutovatelná a v rámci dynamiky nahrávky můžeme alespoň tvrdit, že se stále děje něco nového a nečekaného.
Nejméně lichotivě působí poslední kategorie, do které spadá cover nejprovařenějšího hitu Helloween „I Want Out“.
Kostaričané jej sice malinko ozvláštnili několika svými riffy, takže naštěstí nejde o zcela tupou kopii, proč je ale umístěna na sedmém místě mezi autorskými skladbami kapely, to lze pochopit jen stěží.
Jde o dramaturgický fail jako prase, tohle měl být přece maximálně bonus. Škoda tohoto přešlapu, který je viditelnou jizvou na jinak velmi sympatickém hudebním ksichtu debutového počinu kapely Destiny. Doporučení je ale samozřejmě i tak velmi silné a pro fanoušky melodií přímo naléhavé.
|
