Na začátku své kariéry platila tahle londýnská pětice za kapelu, o které se říkalo, že v ní je budoucnost hard rocku. Někteří novináři šli dokonce tak daleko, že Thunder označovali za nové Led Zeppelin, i když měli blíže spíše k bluesrockovým začátkům Whitesnake. Ale jejich první album „Backstreet Symphony“ poháněné hitovou baladou „Love Walked In“ byla docela pecka a i když Thunder nehráli nijak originální hudbu, byli to vždy zruční muzikanti, kterým se sem tam povedl složit solidní hit. Měli však smůlu, že přišli pozdě. Dvojka „Laughing On Judgement Day“, která byla vyzrálejším pokračovatelem debutu, už vyšla přímo uprostřed šílenství, které deskou „Nevermind“ vyvolala Nirvana.
Dveře do Ameriky se pro Thunder rázem zavřeli a když trojka „Behind Closed Doors“ nezabodovala, vykopla je i jejich vydavatelská firma EMI. Od té doby to šlo s Thunder z kopce. I když Danny Bowes je zpěvák par excelence a kytarista Luke Morley pokračovatelem tradic Jimmyho Page nebo Ritchieho Blackmorea, desky jako „The Magnificent Seventh“ nebo „Robert Johnson´s Tombstone“ už kapelu otočily do protisměru. Nápady došly, přišel rozpad. Jenže od roku 2011 jsou Thunder zpět a jako potvrzení toho, že to myslí vážně, přicházejí s novou deskou. Jubilejní desátou.
A ani podesáté se Thunder samozřejmě nezměnili. Za prvé doba je taková, že trendy udává spíše někdo jiný, než ten kdo drží kytaru a za druhé, Thunder jsou už také pánové v letech (po více než čtvrt století společného hraní nelze čekat skautíky) a moderní metalcorové běsnění jim může být ukradené. „Wonder Days“ proto nepřekvapí, nezaskočí. Bowes samozřejmě zpívat nezapomněl a Morley byl vždy kytarista od pána boha, takže po stránce řemeslné je tu samozřejmě všechno v pořádku. Ovšem stejně jako u předchozích (v podstatě všech) desek je i na „Wonder Days“ míst, které by se daly označit jako skutečně stěžejní, málo.
Nejsilnější je, jak už to bývá, začátek desky. Titulní „Wonder Days“ a následující „The Thing I Want“ (do třetice velmi silnou věcí je i „When The Music Played“) jsou silné hardrockové kousky, plné poctivého kumštu a silných melodií, které se ale už v dalších skladbách rozmělňují. Když je posloucháte, baví vás. Když ale píseň skončí, nějak se vám nepodaří si vzpomenout, jak to tam vlastně bylo. A v tomto případě je to i u balady „Broken“. Stačí si vzpomenout na „Love Walked In“ nebo „Castles In The Sand“, což byly skutečně silné balady, jejichž kvalit britpopem šmrnclá „Broken“ nedosahuje.
Thunder už nikdy nebudou velkou kapelou, na kterýžto status měli na začátku devadesátých let našlápnuto. Budou ale vždy jistotou. Zárukou kvalitního ovšem nijak extra originálního hard rocku. Už ztratili to komerční pozlátko a jsou více bluesoví. Pokud vám taková hudba vyhovuje, po „Wonder Days“ sáhněte.
|
