Keep Of Kalessin byli pro mne vždy synonymem pro epický metal. Tedy hudbu, co působí opravdu velkolepě a má ten dar vás uchvátit natolik, že si připadáte přímo jako v samotném ději písně. Nejhlasitěji o sobě řekli v období desky „Armada“, kdy se v podstatě vymanili z blackmetalové nálepky, i když black tu byl ještě hodně přítomný, ale už posunutý na zcela nový a troufnu si říct originální level. „Kolossus“ ještě přidal na velkoleposti a stal se přístupnějším pro širší publikum. Téměř pět let starý „Reptilian“ je pak mým osobním favoritem. Zde kapela dospěla a předvedla dokonalý mix epiky, melodičnosti a extrému. Patrný byl znát větší příklon k death metalu.
Na novinku „Epistemology“, jsem se těšil hrozně moc, zároveň se jí i tak trochu obával. Proč? Změna na postu zpěváka je vždy změnou zásadní a poměrně citlivou. Navíc Thebon byl poznávacím znamením KOK a od alba k albu se zlepšoval (na bočním projektu Khonsu byl pak naprosto fantastický), nicméně součástí kapely už není a ta pokračuje už jen jako trojice. Mikrofonu se ujal kapelník a kytarista Obsidian C. A jaký je jako zpěvák? Dobrý, není to vůbec zlé, ale prostě KOK jsou rázem slabší než dřív. Přitom úvodní „The Spiritual Relief“ zní víc než slibně. Nejdelší skladba na desce (téměř deset minut) oplývá především vynikajícím refrénem. Tady Obsidiana C. rozhodně chválím. Sloky jsou klasicky ultrablastbeatové, doprovázené thrashovými riffy. Píseň je dlouhá, ale baví a obsahuje vše, co bylo a je na KOK skvělé.
„Dark Divinity“ se dá opět pochválit, nabízí stále funkční standardní výrazivo kapely, nic, co bychom dřív neslyšeli, jen je těžké si zvyknout na ten Obsidianův hlas. V čistých polohách to je vlastně dost dobré, ale growling nebo blackový projev se mi zdá prostě průměrný a nevýrazný. V druhé části skladby se dostaneme téměř do psychedelických vod, kdy bicí zpomalí a nechávají rozvinout atmosféru, kterou udává kytara a poté nádherné sólo.
„The Grand Desing“ mě příjemně překvapila. Tedy její první půle. Něco tak agresivního jsem u KOK neslyšel od dob „Armady“. Navíc ty zvláštní, zpočátku téměř techno bicí jsou znervózňující. A pak nastane peklo. Kytara řeže a Obsidian zde zní nejlépe za celou dobu desky. Zejména je to tím, jak jsou vokály umně smíchány a překrývány. Jako by se doplňovali hned tři zpěváci. Celé to zní zajímavě a neotřele, jenže v druhé půli jako by došly nápady a skladba je hrozně natahovaná. Je to škoda, kdyby byla o polovinu kratší, vřískal bych nadšením. „Nekropolis“ má až hypnotickou moc. V podstatě se tu opakuje jeden motiv, ale je velice uhrančivý. Skvělé bicí a zajímavá atmosféra. Ze začátku opět hudbu tvrdí thrashové riffy, avšak v druhé polovině jsou KOK opět epičtí, velkolepí.
A pak přijde „Universal Core“. Ze začátku jsem si myslel, že si snad ze mě dělají KOK srandu. Jasně, je to brutálně rychlé, má to vzletný refrén, ale celkově to zní jak nějaký „nintendo“ metal. Obsidian C je ve slokách příšerný a zmíněný refrén je vlastně jediné, co tuhle skladbu dělá poslouchatelnou. Rovněž zde jde nejvíce slyšet podivný zvuk nahrávky. Takový odcizený, vzdálený. „Introspection“ vyšlo už minulý rok jako EP a v té době mi tenhle kus přišel docela dobrý. Poměrně syrový a s chytlavým refrénem. Dnes zní spíš průměrně. Titulní a závěrečná skladba je pak asi největším zklamáním. Devět minut natahované nudy. Jsou tu sice všechny typické KOK ingredience, ale nějak blbě zamíchány.
Jsou to pořád KOK, jsou pořád jedineční a svým způsobem originální, ale jsou prostě slabší než dřív. Obsidian C. už bude zpěvákem asi i nadále. Nezpívá špatně (čisté vokály jsou v jeho podání velice pěkné), ale nikdy nebude vynikající. Proto by se jako kapela měli zaměřit na lepší songwriting. Jestli můžu doporučit, určitě zkuste limitovanou edici se dvěma bonusy, které mají dohromady jen čtyři minuty, ale tady zní KOK absolutně jinak a překvapivě tvrdě, syrově a zároveň svěže. Ač nejsem z desky nadšený, třeba říct, že v rámci metalové scény se jedná pořád o zajímavé a nadprůměrné dílo (díky prvním čtyřem skladbám).
|
