Tak se mi zdá, že po počátečním nadšení z nečekaného comebacku Europe, euforie opadla a sama kapela jako kdyby se nejpozději od desky „Last Look At Eden“ točila v kruhu a nevěděla, kudy dál. Ani tentokrát nemá novinka „War Of Kings“ mnoho styčných bodů se slavnou minulostí a další „The Final Countdown“ by každý hledal naprosto zbytečně. Novinka spíše pokračuje v tvrdě rockové linii se zřetelnými bluesovými kořeny, kterou Europe vytyčili na minulém počinu „Bag Of Bones“. Nedá se sice říct, že by Europe stvořili jednovaječné dvojče minulé desky, spíše přímého pokračovatele, který by kapele mohl ze zmíněného místa ukázat cestu dál.
„War Of Kings“, stejně jako „Bag Of Bones“, ocení nejvíce hudebníci a znalci. Není to deska, která by byla určena pro širokou veřejnost, protože Europe postupem let ztratili svou hitovost, což je sice od tvůrců skladeb jako „Rock The Night“, „Carrie“, „Superstitious“, „Prisoners In Paradise“ a … no dobře,… „The Final Countdown“, až zarážející, na druhou stranu si tak zaslouží úctu kovaných rockerů, kteří se jim přestali pošklebovat a označovat je za pouťové komedianty. Dnešní Europe proto nejsou o hitovosti, ale o pořádném kusu muzikantství. Nestojí na fanfárových klávesách, ale na pořádně nabroušené kytaře Johna Noruma, který ukazuje, že si označení „true guitar hero“ z úst Joeye Tempesta skutečně zaslouží.
Novinka také není album na první poslech. Po něm máte chuť jej odhodit a už si ho nikdy nevšimnout. Byla by to ale chyba, protože ty výborné momenty začnou vystupovat na povrch až po několikerém poslechu. Pak doceníte titulní věc, o které si napoprvé myslíte, že je to snad nejhorší otvírák (nebo aspoň ten, který v soutěži o ten nejhorší může konkurovat „Last Look At Eden“), jaký kdy Europe udělali. Až poté začnou vystupovat ty momenty, které ze skladby dělají potenciální hit.
A takových skladeb je více. Z těch, které se povedly nejvíc, můžeme rozhodně jmenovat rozmáchlé zeppelinovské blues „Praise You“, kde prim hraje právě Norumova kytara, nebo vyloženě párplovskou „Second Day“, kde vám Tempestův hlas připomene Iana Gillana a atmosféru umocní i hammondky Mice Michaeliho. Zajímavě zní také „Rainbow Bridge“, což je oslava kapely Ritchieho Blackmorea, kterou Europe připomenou hojným využitím orientálních motivů.
A když už mluvíme o Europe, musí jasně dojít na balady. Na novince je kupodivu jen jedna a ještě taková, která k těm slavným „Carrie“ nebo „Tomorrow“ má sakra daleko. „Angels (With Broken Hearts)“ na to jde od bluesového lesa a může připomenout tvorbu Great White řádně smíchanou s vlivy Ritchieho Blackmorea z období párplovských desek s Davidem Coverdalem a Glennem Hughesem.
Europe je naprosto jasné, že je lidi dnes budou stále srovnávat s osmdesátými roky, a že prostě tu „The Final Countdown“ na koncertě musí zahrát i kdyby čert na koze jezdil. A bude i řada takových, kteří budou stále naivně doufat, že jim podobnou skladbu kapela ještě někdy nadělí. Ne, Europe jsou dneska už úplně někde jinde. „War Of Kings“ ve svém pomyslném žebříčku řadím z postcomebackových alb mezi ty povedenější. Hned za „Secret
Society“.
|
